Home Page Vse o Partnerskem souziti
Home Pge



Senát 26.01.06 projednávání

 Těsnopisecká zpráva z 9. schůze Senátu Parlamentu České republiky
(1. den schůze – 26. ledna 2006)

 

Přistoupíme k dalšímu bodu našeho programu, kterým je projednávání


Návrhu zákona o registrovaném partnerství,


senátní tisk č. 203.

A nyní prosím paní poslankyni Táňu Fišerovou, aby nás seznámila s návrhem zákona. Dobrý den paní poslankyně a prosím, ujměte se slova.

Poslankyně Táňa Fišerová: Hezký dobrý den, pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Jsem moc ráda, že tu dnes před vámi stojím a jsem ráda, že vás mohu z tohoto místa pozdravit. Jsem tu poprvé a tak možná trochu náhodou, protože hlavní překladatelkou zákona, který dnes projednáváme, nejsem já, ale paní poslankyně Anna Čurdová, která je v tuto chvíli ve Štrasburku a tak mi opět připadl úkol, abych před vámi tento zákon obhajovala.

Já se domnívám, že je málo zákonů jako tento, o jehož detailech by věděl každý občan naší republiky, natož politici. A proto vás uchráním nějakých podrobností a zmíním se pouze o třech hlavních bodech, které tento zákon obsahuje. Podle tohoto zákona je umožněno dědit v první linii, je možno získat informace o zdravotním stavu partnera a je možno získat dítě do výchovy, svěření dítěte do výchovy, nikoli však adopce. Myslím si, že to jsou hlavní tři body za všechny ostatní. Já bych se spíše ráda velmi stručně věnovala tomu, co tento zákon neobsahuje. Stále se objevuje, že autoři tohoto zákona staví registrované partnerství na roveň manželství. Nikdy to nebylo ambicí autorů ani předkladatelů, naopak, tento zákon se v mnoha bodech liší od manželství, jak v nějakých daňových paragrafech, tak v sociálně právní nebo sociálně ekonomické problematice.

Za všechny bych zmínila neexistenci institutu společného mění. To nám bylo vytýkáno po schválení ve sněmovně, že je to vlastně základní nedostatek tohoto zákona. Záměrně se autoři vyhýbali tomu, aby šli na body, které by mohly vést ke zneužití tohoto zákona. Tento zákon je opravdu velmi přísný, rozhodně nebude pro každého a kromě tohoto bodu, kde neexistuje možnost mít společné jmění, je tam také přísná vyživovací povinnost pro případ, že se partneři rozejdou. Myslím si, že je to minimalistická a velmi přísná norma, která je tu právě proto, aby zabránila jakékoli možné spekulaci.

Další bod, u kterého bych se ráda zastavila je slovo homosexuál. Vy, kdo jste nahlédli do zákona, musíte potvrdit, že v celém návrhu zákona se jedinkrát nevyskytuje slovo sex nebo homosexuál. Je to zákon pro osoby stejného pohlaví. A po schválení zákona jsem již několikrát zaslechla názor, že vůbec není vyloučené, že právě tohoto institutu budou využívat osamělé staré ženy, které si tak mohou pomoci ve své osamělosti a zjednodušit jednání před úřady. A i my, kteří nemáme tyto problémy, víme, jak tato jednání jsou někdy složitá.

Pokud jde o skupinu lidí s odlišnou sexuální orientací, domnívám se, že tento zákon využijí zejména ti, kdo spolu žijí dlouhá léta ve stabilním svazku, protože to je zákon pro ty, kteří touží po stabilitě. Jsou to lidé, a musím to připomenout, kteří řádně platí daně a často jsou věřící. Kdybych to měla shrnout, řekla bych, že tento zákon je o solidaritě a odpovědnosti a proto věřím, že i tady se dnes najde většina, která mu umožní přijít na svět. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní poslankyně za vaši zprávu. Návrh zákona byl přikázán výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, který určil jako svoji zpravodajku kolegyni Alenu Palečkovou a přijal usnesení pod číslem 203/3. Dále byl přikázán ústavně právnímu výboru, ten má svého zpravodaje pana kolegu Jaroslava Kuberu. Výbor nepřijal žádné usnesení a záznam z jednání je pod číslem 203/2 a Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Výbor nepřijal žádné usnesení, záznam z jednání je pod číslem 203/1 a zpravodajkou výboru je paní kolegyně Liana Janáčková, kterou nyní žádám o její zpravodajskou zprávu.

Senátorka Liana Janáčková: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, dámy a pánové. Vzhledem k tomu, že náš výbor nepřijal žádné usnesení, omezím se v této chvíli pouze na osvětlení, jak bylo hlasováno v našem výboru. Takže po předložení zpravodajské zprávy panem Vladimírem Koníčkem a po proběhlé diskusi bylo hlasováno o tomto návrhu a po předložení návrhu schválit bylo hlasováno takto: 4 byli pro, 3 proti a jeden se zdržel z celkem osmi přítomných. To je zatím vše, co k tomu mohu říci.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní zpravodajko. Ptám se paní senátorky Aleny Palečkové, zda chce vystoupit jako zpravodajka výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Prosím, máte slovo.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane předsedající, paní poslankyně, kolegyně a kolegové. Náš výbor se také zabýval touto předlohou a mám pocit, že jsme byli jediným výborem, který usnesení přijal.Jednání bylo velmi poklidné, byla samozřejmě konstatována velká citlivost této předlohy, uvědomujeme si, že je to jistým způsobem průlom do tradiční situace manželských svazků, který má svoji tisíciletou tradici. Konstatovali jsme, že za současného stavu legislativy v této oblasti a nedopracovanosti civilního práva je samostatná úprava této záležitosti lepším řešením. Nicméně v budoucnosti by jak úprava registrovaného partnerství, tak celá úprava rodinného práva měla být podle názoru, který tam zazněl být součástí občanského zákoníku. Konstatovali jsme v podstatě, že tato předloha sehrává spíše takovou symbolickou roli, která má umožnit usnadnění přijetí osob s odlišnou sexuální orientací ve společnosti a zabývali jsme se také tou oblastí, která se speciálně dotýká našeho výboru, to znamená oblasti informování partnerů o zdravotním stavu.

Zjistili jsme, že ta úprava je stejná jako u manželů a bohužel stejně nepřesná a stejně nedostatečná, ať už se to týká možnosti nahlížení do zdravotnické dokumentace, které je prakticky nemožné v tuto chvíli, tak informování lékaře, které je spíše koncipováno jako poučení lékaře nemocného nebo členů jeho rodiny o tom, jakým způsobem má vlastně spolupracovat, aby léčba byla účinná. Není to příliš do podrobností rozpracováno.

Na základě toho všeho, co jsem tady řekla, proběhlo hlasování a v tom hlasování z 9 přítomných členů výboru 7 se vyjádřilo pro přijetí této přílohy, jeden byl proti a jeden se zdržel hlasování. A teď mi dovolte, abych přednesla usnesení výboru. Po odůvodnění zástupců předkladatele poslankyně Kateřiny Konečné, zpravodajské zprávě mojí a po rozpravě výbor doporučuje Senátu PČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou a určuje zpravodajkou výboru projednání o návrhu zákona na schůzi Senátu senátorku Alenu Palečkovou. Tolik zpravodajská zpráva. Další případně v obecné rozpravě. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně a ptám se zpravodaje ústavně právního výboru, jeho předsedy pana Jaroslava Kubery, zda chce vystoupit. Prosím, máte slovo.

Senátor Jaroslav Kubera: Ano, pane předsedající. Dámy a pánové, ÚPV na své 16. schůzi dne 11. ledna projednal návrh zákona o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Po úvodním slově poslankyně Kateřiny Konečné, která vystoupila jako zástupce navrhovatele a po zpravodajské zprávě senátora Jaroslava Kubery a po rozpravě ÚPV nepřijal žádné usnesení k senátnímu tisku č. 203. Po celou dobu hlasování bylo přítomno všech 11 senátorů ÚPV.

Pro návrh – doporučit Senátu projednávaný návrh zákona schválit – hlasovalo 5 senátorů, proti tomuto návrhu nehlasoval nikdo, 6 senátorů se zdrželo hlasování. Návrh nebyl schválen. Pro návrh – doporučit Senátu projednávaný návrh zákona zamítnout – hlasovali 4 senátoři, proti tomuto návrhu hlasovalo 6 senátorů, 1 senátor se zdržel hlasování. Ani tento návrh nebyl schválen.

Pro pozměňovací návrh hlasovali 2 senátoři, proti hlasovali 3 senátoři, 6 senátorů se zdrželo hlasování. Ani tento návrh nebyl schválen. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Kolegyně, kolegové, táži se, zda chce někdo navrhnout, aby se Senát tímto návrhem nezabýval. Nikoho nevidím, takže otevírám obecnou rozpravu. Jako první se do obecné rozpravy přihlásil písemně pan kolega Jan Rakušan. Pane kolego, prosím, máte slovo. Připraví se Josef Pavlata.

Senátor Jan Rakušan: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, kolegyně, kolegové, jsem rád, že tento tolik potřebný zákon konečně doputoval do horní komory. A věřím, že právě při jeho projednávání osvědčí Senát svou moudrost a společenskou potřebnost. Jako lékař jsem dnes poprvé také rád, že v našem sboru zasedá hodně lékařů. Věřím, že svým kolegům v jednotlivých klubech měli dostatek času vysvětlit, že homosexualita není nemoc, a nemůže být tudíž léčitelná. Dokonce mně vadí, že skupina lidí s jinou než většinou heterosexuální orientací je označována za menšinu. Z mého pohledu patří homosexuální spoluobčané do velké skupiny všech našich demokratických občanů, s všemi právy na lásku, radost ze života, přístup k bohu, rovnost v zaměstnání apod.

Vzhledem k tomu, že jsem byl osloven mnoha náboženskými skupinami a věřícími, cítím potřebu vyjádřit se k problematice jiné sexuální orientace i z tohoto pohledu. Dosti často ten či onen řečník při svém projevu zde zmiňoval, že je věřící. Domnívám se, že víra v boha je věcí intimní a soukromou. Proto mě většinou poznámky o víře připadaly v projevech kolegů za nadbytečné. Tímto se jim omlouvám, protože i já chci v této věci učinit osobní vyznání. Věřím v boha, který je plný lásky a odpuštění, ale samozřejmě také tolerance a velkorysosti převyšující meze našeho lidského chápání. Při přípravě dnešního vystoupení jsem si vzpomněl na Feuchtwangerův román Lišky na vinici. Dovoluji si odcitovat několik vět z debaty mezi dogmatickými věřícími a americkým filozofem Franklinem. Citát: Mohl byste nám vysvětlit, proč jste nikdy svou víru v nejvyšší bytost veřejně nevyslovil? Franklin s lehkým úšklebkem odpověděl: Nemyslím, že by nejvyšší bytost o takovéto veřejné prohlášení nějak stále. Alespoň jsem nikdy nepostřehl, že by dělala rozdíl mezi věřícími a nevěřícími tím, že by třeba nevěřícím vypálila nějaké zvláštní znamení své nelibosti. Snad ještě jednu větu. Domnívám se, řekl Franklin, že nejvyšší bytost ctíme nejlépe tak, že se chováme řádně k ostatním bytostem, které stvořila. Definitivní konec citátu.

Paralela s našimi spoluobčany s jinou sexuální orientací je snad více než zřejmá. Rád bych se sice přiblížil k závěru svého vystoupení. Ale při psaní svého příspěvků mě napadlo ještě několik pohledů a myšlenek. Dovolte mi, abych o nich tedy krátce pohovořil.

Naše komora ve své věkové struktuře připravuje a schvaluje zákony pro generace budoucí. Celou řádu námi přijatých norem nebudeme moci z důvodu věčného koloběhu života sami konzumovat. Pokud jsem měl možnost hovořit s mladými lidmi, a zde podotýkám, nejedná se o žádný průzkum, jen o můj osobní dojem, setkal jsem se vždy s Čechy, Evropany, s vysokou dávkou tolerance, a to zejména v právě zmiňovaném problému. V závěru prosím kolegy, kteří chystají pozměňovací návrhy z důvodu vylepšení tohoto zákona, aby je nepodávali. Věřím, že každý dnes najde odvahu odpovědět na tento zákon dle svého svědomí: ano-ano, ne-ne.

Já sám navrhuji tento zákon schválit, ve znění nám postoupeném PS. Ti, kteří tento zákon nedokáží podpořit, nebo alespoň hlasovací místnost opustit, by se měli zamyslet nad tím, zda si chtějí ponechat ve svém slovníku dále slova jako snášenlivost, tolerance, velkorysost. Chci podotknout, že jsem heterosexuál. Ale fakt, že jsem heterosexuál nepovažuji za svoji přednost či zásluhu, ale jen za fakt, že jsem se s tímto postojem k druhému pohlaví narodil. Ještě jednou, prosím, podpořte tuto normu. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Prosím pana kolegu Pavlatu, aby se ujal slova. Připraví se paní senátorka Palečková.

Senátor Josef Pavlata: Pane předsedající, dámy a pánové, já bych chtěl na úvod své řeči říci, že rok 1989 nám přinesl především svobodu. A hodně lidem přinesl také něco, co bych nazval osvobozením. Byla to v případě, o kterém chci hovořit, došlo k tomu, že spousta umělců, výtvarníků, zpěváků, fotografů, režisérů, sportovců, tiskových mluvčích (smích), dokonce i politiků se přihlásilo ke své sexuální orientaci. Svoboda jim to umožnila. Oni se tím osvobodili. Já bych v této chvíli chtěl se rovněž přihlásit ke své sexuální orientaci. A chtěl bych vám říci, že jsem heterosexuál; jsem dokonce ortodoxní heterosexuál (smích); a pravda je, že čas od času vzpomínám na doby, kdy jsem býval úspěšný ortodoxní heterosexuál (hlasitý smích).

Ale to všechno jsou přesně věci, za které bych se chtěl, za to, že je tady říkám – prostřednictvím pana předsedajícího - pokárat, protože to vůbec nesouvisí nijak se zákonem, který máme nyní před sebou. Protože ten předložený zákon nemá nic společného se sexuální orientací. Ten nemá nic společného se sexuálními praktikami. Tyto všechny věci byly, jsou a budou. Ten zákon je nezakazuje. Ten zákon je nepovoluje. Ten o nich totiž vůbec nemluví.

Zákon dle mého názoru je totiž především o ochraně menšin. Předložený návrh zákona do českého právního řádu zavádí institut registrovaného partnerství osob stejného pohlaví. ČR se přijetím této úpravy zařadí do společnosti prozatím 12 západoevropských zemí, kde je svazek osob stejného pohlaví také upraven. Tento zákon – přes řadu dílčích nedostatků, které jsou velice dobře popsány ve zprávě našeho legislativního odboru, je skutečným přínosem pro menšinovou, řekněme čtyřprocentní populaci, ale ve svém důsledku i pro populaci většinovou. Návrh zákona zjednodušuje život osobám stejného pohlaví v jejich vztazích a přináší těmto osobám tolik potřebnou právní jistotu ohledně jejich postavení. Znamená pro ně zjednodušení jednání na úřadech, před soudy, orgány činnými v trestním řízení. Zavádí vyživovací povinnost mezi partnery, která předchází vyživovací povinnosti dětí. A významná je i skutečnost, že partneři jsou oprávněni zastupovat se navzájem v běžných záležitostech, přijímat za druhého běžná plnění.

Partner bude vedle dětí a manžela dědit v první dědické skupině, v případě úmrtí jednoho z partnerů přejde na druhého partnera právo k nájmu bytu za podmínky, pokud prokáže, že žil s nájemcem v den smrti ve společné domácnosti a nemá vlastní byt. To všechno, tyto věci jsou přínosem oproti současnému stavu, kdy stávající zákony něco takového neumožňují a ani extenzivní výklad neumožní taková oprávnění, případně povinnosti, dovodit. Chtěl bych zopakovat to, co jsem říkal na začátku, že se domnívám, že je to zákon o ochraně menšin a podle mého názoru chránit menšinu je demokratické, zajistit jim základní podmínky pro život - dědění, přechod nájmu bytu, informace o zdravotním stavu je minimum k vyjádření ochrany menšiny podle demokratických principů. Ještě jednou chránit menšinu je demokratické. A je to hlavní důvod, pro který já tento zákon podpořím. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego a prosím paní senátorku Palečková. Připraví se kolega Jílek.

Senátorka Alena Palečková: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, kolegyně a kolegové. Tento zákon má mnoho aspektů, nebo pohledů, úhlů, ze kterých se na něj můžeme dívat a určitě ve vystoupení jak předcházejících, tak následujících bude vždycky dán důraz na některý z těchto aspektů. Dovolte mi, abych se soustředila na jeden, který pro mne byl při tom rozhodování téměř nejdůležitější. Každý se tady víceméně k něčemu přiznával, i já se k něčemu přiznám. Považuji se za tolerantního konzervativce. Jsem z rodiny, kde nedocházelo k rozvodům, všechna manželství trvala v dobrém i zlém a končila vždy smrtí jednoho z manželů. Doufám, že to tak bude pokračovat i v generacích mých dětí, synovce atd. Přesto a nebo možná právě proto necítím ze strany tohoto zákona ohrožení statutu rodiny. Každý ale, kdo vychovával děti v období puberty a nebo si snad ještě i pamatuje na svoji vlastní pubertu, tak si musí uvědomovat, jak je to strašně složité období i pro jedince s heterosexuální orientací, jak často dochází ke konfliktům mezi dětmi a rodiči. Představte si složitost té situace pro jak toho mladého člověka, tak pro jeho rodiče, když je celá tato problematická oblast a toto problematické období ještě komplikováno zjištěním jiné sexuální orientace. Sama jsem si to uvědomovala a z těch rozhovorů, kterých jsme asi většina z nás absolvovali před projednáváním tohoto zákona, jsem se v tomto utvrdila, že určité společenské pochopení a uznání formou tohoto zákona, jako by symbolu toho přijetí společnosti osob s jinou sexuální orientací, nutně musí napomoci těm rodinám, aby se s touto situací dokázaly lépe vyrovnat, nejen rodinám, ale i těm dětem nebo mladým lidem, kterých se to týká. Toto byl pro mne pravděpodobně nejsilnější motiv, protože dospělí jedinci, kteří jsou se svou orientací vyrovnaní a mají třeba stabilního partnera, nemusí už mít takovou potřebu toho úředního potvrzení. Jak jsem již řekla, pro mne je to symbol, který může usnadnit zejména v tomto citlivém období život. Proto jsem pro přijetí tohoto zákona. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. Prosím kolegu Jílka, aby se ujal slova, připraví se pan senátor Jařab.

Senátor Adolf Jílek: Pane předsedající, paní poslankyně, kolegyně a kolegové. Paní předkladatelka nám ve své úvodní řeči řekla, myslím, že zcela správně, že ten zákon není o sexuální orientaci, že je o něčem jiném. Ten zákon takhle je. A moji předřečníci a kampaně, které byli předtím, říkají pravý opak, doslova pravý opak. Já se nejdříve vrátím k tomu, proč je chráněno manželství, rodina. Není to kvůli tělesné lásce těch dvou, kteří stvrdí svůj svazek, ať už na úřadě, před knězem nebo před jiným představitelem, ale je to o tom, že lidstvo už od té doby, co si uvědomovalo, že je lidstvem, vědělo, že musí pokračovat dále, že pokračování jeho je ve výchově dětí, nejen v plození, ale i v jejich výchově, aby měly stabilní prostředí a výchova mohla pokračovat. To je věc, kterou si musíme uvědomit, proč je tady pozitivně diskriminovaná rodina, proč tato situace tady je.

Druhá věc je tento zákon, který by na jedné straně měl pomoci lidem, kteří spolu žijí v jedné domácnosti, a to už z různých důvodů. A díky tomu, kam se ten zákon posunul, jeho chápání, tak předpokládám, že především pro ty, kteří by ho nejvíc potřebovali, tzn. ti, kteří žijí spolu, je nepoužitelný, protože ho nebudou chtít využít po akcích, které proběhly. Když nabyl účinnosti zákon v Anglii, tak jeden z nejslavnějších gayů uspořádal tzv. monstr svatbu. To jsou věci, které si myslím, že devalvují vůbec smysl tohoto zákona. Pokud bychom se měli bavit o něčem, abychom zvýhodnili ty, kteří žijí spolu ve společné domácnosti a dali jim rovná pravidla, tak se bavme o všech, kteří takto žijí. Pak pro nás je přijatelný, řekněme, francouzský model, ale tento zákon se tomu ani náhodou nepodobá, protože ten vylučuje – vyloženě říká páry stejného pohlaví, zatímco Francie umožňuje tento statut i pro nestejná pohlaví, která žijí ve společné domácnosti, ať už z kterýchkoliv důvodů.

Můj předřečník kolega Pavlata říkal, že je to zákon na ochranu menšin. Ale co ten zbytek těch menšin, kteří jsou menšinou jen proto, že žijí sami nebo žijí ve společné domácnosti s někým jiným, ale prostě na ně se tento zákon nemůže vztahovat. Proč nechceme chránit tyhle? Vzhledem k tomu, že si myslím, že tento zákon nelze opravit, aby se podobal aspoň náhodou tomu francouzskému, navrhuji, aby byl zákon zamítnut z jednoho prostého důvodu - že úmysl zákonodárce, ať byl jakýkoliv, se postavil úplně médii, prohlášeními i tím, co tady říkali moji předřečníci, někam jinam. A bavíme se pouze o velmi úzké skupině z jedné skupiny, ještě menší skupinu, pro kterou to bude, a tady si myslím, že tohle není v pořádku. Zákon má být obecný, nemá být jenom pro některé vybrané. To platí o všech zákonech a myslím si, že o tomto by to mělo platit taktéž. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Pan kolega Jílek podal návrh na zamítnutí tohoto návrhu zákona. A prosím pana senátora Jařaba, aby se ujal slova, připraví se paní kolegyně Liana Janáčková.

Senátor Josef Jařab: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, úvodem bych hned řekl, že já nejsem pro zamítnutí, naopak pro schválení tohoto zákona. Jako asi jako všichni jste dostali obrovské množství dopisů, apelů, emocionálních, hysterických, prostě i vážně míněných, které většinou – já bych řekl z velké většiny – se týkaly něčeho, co prostě vůbec není předmětem tohoto zákona.

To znamená, hovořily o sexualitě, homosexualitě, sexuálních praktikách, o tom, že kdybych čirou náhodou zvedl ruku pro, že vlastně se stanu sám šiřitelem AIDS, atd. atd.

Z počátku jsem několika lidem odpovídal, pak jsem viděl, že to je jaksi mimo moje časové možnosti, takže bych jim rád odpověděl aspoň touto cestou, že jsem se probral tou poštou, přečetl si ji a pokud to tak budou cítit, tak jim odpovídám v následujících slovech.

Ano, je to průlom, je to průlom něčeho, co tady stojí najednou vedle tisícileté tradice manželství. A myslím si, že je to právě na základě vývoje institutu manželství, že se tady vlastně otevírá jakýsi prostor pro jiné chápání, novější, otevřenější chápání tohoto registrovaného partnerství.

Ještě bych rád řekl: Určitě to není proti rodině. Já myslím, že naopak posiluje některé závazky, které v partnerských vztazích máme a nebo rádi bychom viděli. Také to není proti promiskuitě. Čili vývoj manželství.

Tady bylo zmíněno, že manželství a rodina je tady kvůli dětem. To je velmi zajímavý aspekt, když se podíváme, že moderní manželství se vlastně zakládá spíše na tom, že se lidé mají rádi, mají k sobě citový vztah a bezdětnost dokonce, to, co bývalo legitimně po staletí důvodem pro rozvod, už důvodem pro rozvod není. Vidíme tedy, že se vlastně mění i názor, a to znamená i legislativní názor, na vztah manželský. A z toho tedy nějak si myslím, že se vyvíjí právě i pohled na registrované partnerství.

Je docela zajímavé, a já bych řekl, že svým způsobem pozitivní, že veřejné mínění české populace jako celku se zdá, že předjímá tady své legislativní reprezentanty, protože si myslím, že většinou je tomu nakloněna spíš pozitivně.

Řekl bych, že ta debat je také debatou o lidských právech. I když v žádných mezinárodních smlouvách o lidských právech není takto zakotvena tak negativně, samozřejmě je tady ochrana před diskriminací z důvodu sexuální orientace. My jsme ovšem toto ráno právě antidiskriminačním zákonem toto do jisté míry zpochybnili a nebo vlastně znemožnili. Myslím si, že to je velmi smutné.

Podívejte, já nebudu tady zacházet nějak do dalších podrobností. Myslím si, že je třeba zdůrazňovat tady to, že to není ani tak zákon, jak říká kolega Palata, na ochranu menšin, ale je to zákon na ochranu lidské důstojnosti jednotlivých lidí. Ti, kteří se samozřejmě rozhodnou vstoupit do takovýchto partnerských vztahů, to jsou jednotlivci, jednotliví občané. Je to tedy vlastně jakýsi svobodný institut nebo rozhodnutí, do něhož vstupují svobodně dva lidé. A my vyjadřujeme respekt k takovémuto odhodlání do tohoto svazku vstoupit.

Myslím si, že dnes už není skoro možné ani legitimní odsuzovat minoritní sexuální orientaci an sich a jejich nositele prostě jako takové. Společnost má tedy vlastně na výběr, podpořit a nebo nepodpořit partnerskou odpovědnost.

A to, co říkala kolegyně Palečková, je velmi zajímavé. Já jsem se právě nedávno s jednou kolegyní, kterou jsem dlouho neviděl a která kdysi učila u nás, setkal v Británii. Stala se matkou čtyř dětí a právě vyrůstala tady s tím, že jeden z těch chlapců bojoval dlouho a dlouho tady s tím, takže je jiný a skoro chtěl spáchat sebevraždu, a rodina ho musela přijmout a rodina se s tím prostě musela vyrovnávat.

Všem těm, kteří věří, že jsme tu z vůle stvořitele, bych rád připomenul, že zřejmě z vůle stvořitele je tu i ten chlapec a každý, kdo je tedey i narozen s touto sexuální orientací. A pokud takovýto případ v rodině nemáte, myslím, že můžete být i rádi, protože kdybyste ho v rodině měli, bude potřeba i v této společnosti velké míry statečnosti a prostě velké míry boje s tím, což je velmi, velmi náročné.

Pokusme se to tedy vidět i z tohoto hlediska. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Prosím paní senátorku Lianu Janáčkovou, aby se ujala slova, připraví se pan kolega Balín.

Senátorka Liana Janáčková: Vážený pane předsedající, paní poslankyně ještě jednou, dámy a pánové. Vzhledem k tomu, že jsem garančním zpravodajem, měla jsem připravenou zprávu. A samozřejmě vzhledem k tomu, že tyto debaty, které se zde vedou, jsou hodně citového charakteru a moji předřečníci i ti, kteří ještě budou mluvit po mně, asi zřejmě budou hovořit o svých citových záležitostech, dovolte mi, abych vám zprávu, která víceméně shrnuje fakta, přečetla, protože věřím, že určitě každý z nás je již přesvědčen o tom, jak bude hlasovat a ani tato debat nepřesvědčí každého z nás, aby změnili názor. Nicméně tato diskuse samozřejmě jde k našim voličům, jde k občanům našeho státu, kteří tuto debatu vnímají velmi citlivě, ale možná třebas neznají fakta. Já se tedy ve své zpravodajské zprávě, kterou s dovolením vám přečtu, pokusím shrnout tyto záležitosti.

V evropské kultuře lze vysledovat tři významné hodnoty, o jejichž prosazení homosexuální muži i ženy i zastánci jejich práv usilovali. Jednalo se a jedná se za prvé o odtrestnění homosexuálního chování a jeho zrovnoprávnění s heterosexuálním v trestním zákonu. Za druhé, vytváření tolerantního společenského prostředí a přijetí antidiskriminačních zákonů včetně vyřazení homosexuality ze seznamu nemocí. Za třetí, uznání stejnopohlavních svazků.

Ad 1). Právní normy odrážejí postoje společnosti k sociálním jevům. Souhlasné homosexuální chování mezi dospělými je v současnosti ve středoevropských podmínkách běžně právně tolerováno, přesto postoje veřejnosti k homosexualitě nejsou vždy liberální a homosexuální ženy a muži bývají diskriminováni. Přesto Československo bylo jednou z prvních zemích, která nediskriminovala souhlasné homosexuální chování mezi dospělými jedinci v liberalizační vlně počátkem 60. let. Po změně trestního zákona přetrvávala trestnost homosexuálního chování, pokud partner byl mladší než 18 let. Dále byl homosexuální styk trestný, pokud se jednalo o zneužití závislostí, o pohlavní styk za úplatu a styk budící veřejné pohoršení podle § 244 trestního zákona.

Poslední změna v trestním zákonu ve vztahu k homosexuálnímu chování se uskutečnila v roce 1990. Homosexualita byla zrovnoprávněna s heterosexualitou. Paragraf 244 byl zrušen a zákonem tolerovaná věková hranice pro homo i heterosexuální pohlavní styk je 15 let.

Dokončení reformy trestního práva neznamená automaticky úplné zrovnoprávnění a odstranění diskriminace homosexuálních žen a mužů.

Ad 2). Do zákoníku práce č. 155/2000 Sb., byla v roce 2000 přijata antidiskriminační podmínka zakazují zvýhodnění na základě sexuální orientace v souladu s doporučením EU. Rada Evropy se poprvé vyslovila proti diskriminaci homosexuálnů ve své rezoluci 756 a doporučení 924 z roku 1981. V roce 1984 Evropský parlament přijal rezoluci proti sexuální diskriminaci v zaměstnání. V roce 1994 přijal Evropský parlament rezoluci, v níž se praví:

Členské státy se vyzývají, aby ukončily nerovnoprávné jednání s osobami homosexuálně orientovanými v právním a administrativním poskytování sociálního zabezpečení a dále u sociálních výhod, práv převzetí, práv dědických, práv bydlení, trestního práva a všech následných právních úprav, které se tohoto týká.“

Amsterdamská dohoda členských států EU z roku 1999 zakazuje diskriminaci na základě pohlaví, rasy, etnického původu, náboženství, názoru, invalidity, věku a sexuální orientace.

Úsilí o demedicionalizaci homosexuality bylo součástí snah o její zrovnoprávnění. Poprvé byla homosexualita vyřazena z Amerického seznamu nemocí v roce 1973. Při poslední revizi v roce 1992 byla homosexualita vyřazena z Mezinárodní klasifikace nemocí, která má evropskou platnost. Přesto stále dominují spíše medicinizující pohledy na homosexualitu, nejčastější odpovědí bylo vnímání homosexuality jako nemoci. Výrazně restriktivní postoje však vyjádřilo pouze 6 % mužů a ten. Společenské postoje k homosexualitě ovlivňuje i zveřejnění své sexuální orientace významnými osobnostmi politiky, kultury a veřejného života. Mezi české osobnosti, které se veřejné přihlásily k homosexualitě či bisexualitě patří tenistka Martina Navrátilová, bývalý senátor, náš kolega, Václav Fischer, který i po tomto zveřejnění byl jistou dobu nejpopulárnějším politikem v zemi, dále Martin Krafl, mluvčí České televize, pop zpěvák Karel Vítek a televizní moderátor Jan Musil. Jejich zveřejnění nevyvolalo žádnou výraznější negativní odezvu.

Ke třetímu bodu.

První zákon o registrovaném partnerství přijalo v roce 1989 Dánsko. V současnosti zákonná norma umožňuje právní uznání vztahů stejného pohlaví ve 12 evropských zemích. Jsou to: Dánsko, Švédsko, Finsko, Holandsko, Belgie, Německo, Francie, Portugalsko, Island, Norsko, Švýcarsko a nově i Velká Británie. V rámci EU problematika partnerského soužití upraven jednotně není. Iniciativa je ponechána národním úpravám. Obdobně ponechává prostor svým signatářům Rada Evropy, resp. Evropský soud pro lidská práva. V ostatním světě osciluje přístup k problematice od hrozby trestem smrti, což je v islámských zemích, např. Iránu, Pákistánu, Nigérii, Saudské Arábii, přes hrozbou vězení či pokuty, například Indie, některé státy USA, většina afrických států, regulativní netečnost, např. Čína, Japonsko, Rusko, přes antidiskriminační formule, jako je tomu v Jižní Africe, umožňující adopci dětí, registrované partnerství v některých státech USA, jako je Vermont, Connecticut a jiné, až po manželství stejnopohlavních párů, například v Kanadě.

V ČR byl první návrh zákona o registrovaném partnerství při projednávání vládou v roce 1995 zamítnut. Následovaly dvě poslanecké předlohy zákona.

První byla zamítnuta již v prvním čtení v roce 1998, druhý návrh byl podán poslanci ze širokého spektra politických stran, kromě KDU ČSL, který získal sice vládní podporu, ale nakonec byl zamítnut ve druhém čtení.

Třetí návrh byl připraven sociálně demokratickou vládou v roce 2001 a ve druhém čtení byl vládě vrácen k přepracování, které se však již do dalších voleb nestihlo realizovat.

V červnu 2003 zahájilo ministerstvo spravedlnosti práce na nové verzi zákona. Tehdy byl předložen k vládnímu projednávání návrh zákona o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, aby byl nato posouzen Legislativní radou vlády a ve finále postoupen vládě k rozhodnutí.

Dne 4. února 2004 vláda materiál nečekaně stáhla z programu svého jednání s tím, že předseda vlády projedná návrh předsedy vlády v Parlamentu. 21. dubna 2004 byl návrh podán v podobě poslanecké iniciativy a v orgánech dolní komory podrobně prodiskutován. K hlasování byly připraveny pozměňovací návrhy, hlavně z petičního výboru. Přesto byl návrh ve třetím čtení dne 11. února 2005 zamítnut. Následovala téměř okamžitá reakce v podobě návrhů právě zde projednávaného návrhu zákona.

Po různých peripetiích se konalo třetí čtení na 51. schůzi dne 16. prosince 2005. Nejprve PS nepřijala návrh na zamítnutí, nato přijala pozměňovací návrhy svého petičního výboru. V konečném hlasování byl návrh zákona ve znění schválených pozměňovacích návrhů podpořen hlasy 86 poslanců. Při celkovém počtu 147 přítomných jich tedy bylo proti 54.

Posuzovaný návrh zákona je tedy již pátým dokumentem, který byl předložen do PS, teprve poslední verze doputovala sem k nám do Senátu.

Úmyslem pro iniciaci posuzovaného dokumentu má být právní zakotvení dlouhodobého partnerského svazku homosexuálních občanů, charakteristickým rysem pak ne materiální, ale i striktně formální odlišení od tradičního institutu manželství, resp. manželů. Obsah právního předpisu i okruh jeho adresátů /homosexuální osoby/ umožňuje návrh zákona zařadit vedle manželství a konkubinátu, nikoliv mezi ně.

K části první.

Registrované manželství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví, vzniklé zákonem stanoveným způsobem. Vznik je podobný jako při uzavírání manželství. Prohlášení požadované pro právní úkony a přijaté stanoveným matričním úřadem lze pokládat za vůbec minimální představitelný základ pro vznik manželství. Oproti manželství se z povahy věcí nepočítá s církevním sňatkem. Nepočítá se ani s tím, že bude prohlášení činěno veřejně, ani se slavnostním obřadem či obligatorní přítomností svědků. Nemá být umožněn vznik registrovaného partnerství osobám mladším 18 let. Nepřipouští se zastoupení.

Osnova neřeší otázku prohlášení o společném příjmení. Pasáž nadepsaná „práva a povinnosti partnerů“ postrádá tradiční, tj. manželskou klausuli o povinnosti žít spolu a být si věrni, vzájemně se respektovat a pomáhat si. Nechybí však ustanovení o stejných právech a povinnostech a zastupování partnera v běžných záležitostech. Je v něm zakomponováno vyživovací povinnost mezi partnery jak v trvajícím, tak zrušeném svazku.

V samostatném ustanovení jsou též upraveny vztahy k dětem. Rodiči se výslovně ukládá povinnost dbát na rozvoj dítěte po všech stránkách. Povinnosti v rámci péče o dítě se dotýkají i partnera žijícího ve společné domácnosti. Trvající partnerství brání osvojení, byť jedním z partnerů. Zánik partnerství zaniká smrtí, eventuelně prohlášením za mrtvého. Druhou ze skutečností způsobujících zánik partnerství je zrušení partnerství rozhodnutím soudu.

V ostatním se návrh zákona zabývá zejména nezbytnou veřejnoprávní materií. Upraveny jsou příslušnost a kompetence registračních úřadů stejně jako správní kontrola a dohled. Samostatná hlava osnovy vytváří knihu registrovaného partnerství a další nakládání s ním /co a jak se zapisuje, co tvoří sbírku listin, jak je tato sbírka uložena apod./

Poslední partie zákona vymezuje některé pojmy a postupy příslušného matričního úřadu /co se rozumí zápisem, postup při ztrátě nebo zničení knihy./ Její součástí je i zmocňovací ustanovení pro vydání podzákonných předpisů.

Část druhá až devatenáctá.

Pro naplnění důsledného odlišení registrovaného partnerství od manželství bylo nezbytné provést v jednotlivých souvisejících zákonech legislativní úpravy. Tyto změny se týkají jak kodexů trestního a občanského /zahrnutí partnera do osob blízkých, jeho včlenění pro potřeby dědění a dále i úprava vztahů k nájemním bytům/, tak řady dalších předpisů, počínaje pracovně právními přes sociální až po předpisy práva procesního nebo práva správního.

Účinnost návrhu zákona je stanoven prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení.

Existuje několik průzkumů postojů veřejnosti k registrovanému partnerství. V roce 1994 se registrovaným partnerstvím homosexuálů vyjádřily souhlas tři pětiny náhodně vybraných respondentů. V roce 2001, kdy se projednával třetí a poslední vládní návrh zákona, však došlo k mírnému nárůstu přívrženců.

Podle posledního průzkumu veřejného mínění ze 17.10.2005 nesouhlasí se zavedením registrovaného partnerství pouze 30 % občanů, 62 % je pro, 8 % není rozhodnuto.

Vysoká podpora od občanů, ale i od významných institucí a uznávaných umělců, kteří podepsali petici na podporu přijetí zákona, svědčí o tom, že registrované partnerství osob stejného pohledu není jen přáním úzké skupiny lidí, kterých se konkrétně týká, ale také jejich rodičů, příbuzných a širokých vrstev společnosti.

Přestože by si zákon zasloužil ještě jistá technická vylepšení, viz legislativní zpráva, jako celek působí vyrovnaně a v současné podobě je schopen k uvedení do života. Nebudu tedy navrhovat žádné pozměňující návrhy a doporučuji Senátu jeho schválení. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. Jako poslední před polední přestávkou, protože obecná rozprava bude jistě ještě dlouhá, vystoupí pan kolega Balín.

Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, milé kolegyně, vážení kolegové, přiznám se, že když jsem poslouchal hned prvního diskutujícího kolegu Rakušana, měl jsem a mám podobné pocity. Možná trochu s tím rozdílem, že věřím v člověka a především v jeho rozum.

Rovněž se přiznám, že jsem původně neměl záměr vystupovat, protože při jednání ve výboru bohužel mé vystoupení jeden z kolegů označil jako důvod pro to, aby se nezúčastnil hlasování o této problematice ve výboru. Doufám, že tam neučiní někteří další. To bych byl velmi nerad.

Nakonec jsem se rozhodl vystoupit a uvést určité důvody proč já osobně chci zákon podpořit. Především nejen chci pomoci svým hlasem menšině, ale trochu bych chtěl reagovat na to, co tady v určité souvislosti připomněla řada diskutujících, zejména tuším konkrétně kolega senátor Jařab. Chtěl bych reagovat na doslova záplavu negativních a někdy úplně vulgárních reakcí na zákon o registrovaném partnerství. Chtěl bych naopak ten hlas pro podporu zákona přidat, i když to, co se odehrávalo na našich mailových adresách, neodpovídá tomu dosavadní průběh. Zatím tady byla převaha těch, kteří zákon podporujeme. Bohužel u těch argumentů, tím nejčastějším argumentem na vzpomínaných mailech, proti zákonu, je pád hodnot anglosaské kultury, hodnot křesťanství, rodiny v té klasické podobě otec, matka, děti, jakoby před přijetím zákona o registrovaném partnerství to vše mělo okamžitě přestat platit a fungovat. A já se domnívám, kdo si to skutečně přečetl a nastudoval, zjistil, že tak to není a že to tak ani nebude. Já osobně jsem dalek tomu, abych někomu bral právo na jeho názor, možnost nebo dokonce i způsob vyjádření. Ovšem pod dojmem těch oslovení, a skutečně jich bylo hodně, si kladu otázku, na jakých slabých základech musí stát rodiny těch, kteří se cítí být přijetím zákona o registrovaném partnerství ohroženi, a jaká je úroveň vzdělání dokonce lidí s vysokoškolským titulem, když ve svém e-mailu napíší, teď to hodně zkrátím, nepodporujte, jde o nemoc.

Já chci uvést, vážené kolegyně a kolegové, svých jedenáct důvodů. Ne snad proto, že jsem hrál závodně fotbal, a tam je základem jedenáct hráčů, ale protože se mi tyto důvody zdají a vyšly mi jako argument pro mé rozhodnutí zákon o registrovaném partnerství podpořit. I vzhledem k času, jak se odvíjí diskuse k tomuto problému, tak možná ani nebude omluvou, spíš to přivítáte, že se budu držet spíše určitého heslovitého vyjádření těch svých důvodů. Prvním důvodem je to, co vím z historie a zkušenosti lidského rodu a obecně lidské civilizace. Druhým důvodem určitě jsou má setkávání se s lidmi, kteří se homosexualitou netají. Chtějí žít v plnohodnotných svazcích majících z logiky společenského postavení oporu právě i v konkrétní dikci zákona.

Za třetí, právě tito lidé mají můj respekt a toleranci k nim, stejně jako ji má každý člověk, který vyznává základní lidské hodnoty, kulturní tradice a společenské normy. Za čtvrté, byla v jiné souvislosti řeč o tom, je přece spousta vědeckých poznatků a důvodů, např. z oboru psychologie, sexuologie, na jejichž základě lze učinit závěr, že homosexualita není nemoc. Pátým je argumentace proti homosexuálně orientované populaci opírající se např. o bibli. Nikde v této knize nenajdou opodstatněnost pro to, aby lidé takto orientovaní byli nazíráni jako méněcenní, neplnohodnotní a nebo úchylní.

Za šesté, moderní a civilizovaná společnost by měla především dbát o úctu k životu a jeho kvalitám pro každého jednotlivce při respektování objektivní skutečnosti vzniku života. Za sedmé, svoboda volby včetně sexuální i partnerské by měla být v zájmu celé společnosti, stejně jako naprosto konkrétním výrazem její vyspělosti. Za osmé, právní prostředí by mělo svobody jednotlivců umožňovat a hájit. Proto budu podporovat návrh zákona.

Za deváté, a možná, že si to nemyslím jenom já, že jinakost je součástí lidské přirozenosti, je jejím rozšířením a obohacením v širším civilizačním kontextu. A pak poslední dva důvody, které spolu trošku i souvisí. Tím prvním je, že společenská tabu by se měla odbourávat a nikoli je nějakým umělým způsobem vytvářet. A ten poslední souvisí s tím prvním, domnívám se, že v otevírání těch tabuizovaných témat je jedna z cest ozdravování společnosti. A pod dojmem toho, co jsem řekl jako jedenáctý důvod pro moji podporu zákona, myslím si, že nejde vůbec o to soupeřit tady s odpůrci, ti, kteří podporují určitý zákon. A já si myslím, že to musí být v každém pocitový přístup. Jestliže to nebude každý pociťovat, tak tabuizovaná témata ve společnosti budou a nezbavíme se jich.

Proto se domnívám, že celá ta diskuse, která v souvislosti s registrovaným partnerstvím je dlouhodobě a zejména v té poslední době v souvislosti s touto zákonnou předlohou otevírána, může takovému pocitu napomoci. A proto se připojuji k těm, kteří tady navrhovali schválit předlohu ve znění postoupeném PS.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Kolegyně, kolegové, vyhlašuji polední přestávku do 14.10 h. a jako první po polední přestávce vystoupí paní senátorka Gajdůšková.

(Schůze přerušena ve 12.55 h.)

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Dámy a pánové, je 14.10, budeme pokračovat v naší schůzi. Jsme uprostřed podrobné rozpravy. Ale ještě předtím než to uděláme, tak předám řízení schůze.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Takže já se omlouvám, trochu jsem se zdržel, takže pokračujeme v naší přerušené schůzi. Do rozpravy je přihlášena jako první paní kolegyně Gajdůšková. Připraví se kolega Fejfar.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, kolegyně a kolegové. Chci a musím se přimluvit za přijetí tohoto zákona, protože základními principy, na kterých stojí sociálně demokratické hnutí, ke kterému se hlásím, je demokracie, solidarita, ale také respekt k životnímu prostředí, odmítání jakékoliv formy diskriminace a snaha o vytvoření takových podmínek ve společnosti, které garantují důstojný život všem jejím občanům. Důkazem toho bylo odmítání diskriminace z důvodů sexuální orientace a odmítání kriminalizace z důvodů sexuální orientace v prvním programu sociální demokracie na konci 19. století. V 21. století, kdy se pyšníme svou tolerancí k jinakosti, nemůžeme než respektovat přání dvou lidí žít spolu v trvalém svazku a mít na základě toho právně upravena svá vzájemná práva a povinnosti. O ničem jiném totiž zákon o registrovaném partnerství, který právě projednáváme, není.

Zákon v hlavě I. až V. v části jedna ošetřuje vznik registrovaného partnerství, neexistenci tohoto partnerství, povinnosti a práva partnerů, ale také vyživovací povinnosti mezi nimi, ale i vyživovací povinnosti při zrušení tohoto svazku. Hlava VI. až IX. a další části II. až XX, tedy větší část tohoto zákona, se zabývají vymezením procesu nástrojů a kompetencí institucí, kterých se zakotvení registrovaného partnerství v legislativě dotýká. Protože jsem pedagog, vnímám obavu těch, kteří hovoří o možných dopadech na děti a instituci rodiny. Tak jak je však zákon postaven, až úzkostlivě se snaží vyhnout všemu, co by navozovalo podobnost podporou a ochranou, kterou rodina v naší společnosti požívá. V § 13 odstavec 2 je dokonce ustanovení, které nedovoluje lidem žijícím v registrovaném partnerství osvojení dětí. Tento zákon není o sexu v homosexuální podobě. Je o respektování životní cesty, kterou si může zvolit kterýkoliv občan a to z mnoha různých důvodů. Dovoluji si vás proto požádat o toleranci a k podpoře návrhu tohoto zákona. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, paní kolegyně. Slovo má kolega Fejfar a připraví se kolega Novotný.

Senátor Petr Fejfar: Pane předsedající, paní poslankyně, kolegyně a kolegové. Mžourám tady do toho sálu, byť dva roky špatně vidím a zdálo se mi, že je málo osvětlen, tak vidím, že dneska je tady světla hodně, za což může proběhlá moje oční operace na jednom oku a možná i tento projednávaný zákon. Čili tím úvodem je asi jasné, kam se staví, na kterou stranu. Stavím se na stranu zastánců tohoto zákona, a to i z hlediska mojí osobní zkušenosti – a to teď předesílám, že se nebudu přiznávat k jakékoliv orientaci a nebudu tady říkat, kdo má jinou orientaci, než ta většinová společnost. Ale mám přátele, kteří jsou jinak orientovaní a vím o nich, že tak jako té heterosexuální – když to slovo použiji – společnosti nejde v těchto vztazích a v tom co ten zákon předesílá, převážně o sex. Tam jde přece o vztah. A o vztah hluboký. A myslím si, že mnozí z nás jsme tady, či v zastupitelstvech, kde jsme rostli, jsme oddávali, takže víme, co také chceme po těch novomanželích, aby nám řekli, že si jsou přece vědomi všech práv a povinností. Čili v tomto zákoně se přece těchto lidem dávají práva a na druhou stranu také povinnosti. A toho si musí být vědomi. Já si myslím, že je to podstata toho zákona. Čili to je pro mě nejdůležitější na tom zákoně – ne jestli je tam uvedena přímo sexuální orientace nebo není, ale to, že tito lidé prohlásí před úřadem, že znají svá práva, znají své povinnosti. A sexuální stránka toho vztahu je druhotná. Na závěr řeknu, že já jsem se musel ženit a proto jsem byl teprve doveden k tomu, že také budu uznávat nejen ta svá práva, ale i své povinnosti. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego, slovo má kolega Novotný, připraví se senátor Stodůlka.

Senátor Josef Novotný: Vážený pane místopředsedo, paní poslankyně, páni kolegové. Já nebudu zastírat, že jsem proti zákonu, ale chtěl bych zdůraznit, že oddělení zákona o registrovaném partnerství od rodinného práva vytváří vlastně základ pro jakousi alternativní společnost, po společnost, ve které dochází k prolomení preferencí manželství. Řešení obtíží těch nemanželských párů lze řešit použitím občanského práva, jakoukoliv jinou formu, ale ne tímto institucionálním partnerstvím, které se podobá manželství. Já si myslím, že přijetím tohoto zákona dojde k nárůstu alternativních forem sexuality i homosexuality. To hlavní, co jsem chtěl říci je, že mně záleží na všech podpůrných normách, které by měly směřovat k vyšší porodnosti. Úroveň sociálního zabezpečení obecně je nepřímo úměrná porodnosti, takže tento jev v naší socialismem postižené eurospolečnosti ten je trvalý a trend je tady zřejmý a ukazuje se na klesající křivku porodnosti v naší zemi. Sociální systém v naší zemi už teď preferuje nesezdané páry a teď ještě umožníme registrované partnerství. Trošku mně to připomíná vývoj ve starém Římě. Tady znovu zdůrazňuji, že prolomením preference manželství jako sociálně žádoucí formy je hlavní taková zásada, která tady je. Říkáme tady, že tento zákon je pro babičky, které spolu žijí. Já myslím, že už jsme to překonali tady, že to tak není a že se to tak jenom tváří, a že budou pokračovat další tlaky na prolomení určitých tabu tak, jak to vidíme například v Holandsku a v dalších zemích – začne to drogama a skončí to tím Římem.

Ještě k těm průzkumům jednu poznámku a už končím. K těm průzkumům, že naše společnost je tolerantní atd. a že většinou společnost tady tento zákon podporuje. Podobné průzkumy říkají, že podporují gripeny, teď nedávno podporují transportéry – tito respondenti – obrněné, jejich nákup. Nevadí jim deficity veřejných rozpočtů, nevadí jim státní dluhy, které jsou astronomické. To oni vůbec nerozlišují.

A víte proč? Proto, že oni nemají žádnou zodpovědnost za tu čárku v průzkumu. Ano, my všichni chceme všechno mít, to je samozřejmé. Ale ať to někdo zařídí. A my to zatím zařizujeme velice špatně, a příklady z průzkumů jsem naznačil, kam to všechno vede.

Já na rozdíl od některých mých předřečníků odpovědnost při schvalování tohoto zákona cítím. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má pan senátor Stodůlka, připraví se senátorka Ludmila Millerová.

Senátor Jiří Stodůlka: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, dámy a pánové. Je-li třeba někoho učiniti šťastným, nejlépe se tak vykoná zákonem. To je motto, které tady dnes slyším čím dál častěji a je to v příkrém rozporu s tím, co se zde stalo ráno, kdy antidiskriminační zákon byl odmítnut, tento zákon naopak zdá se, že zde má řadu příznivců, třebaže je to naprosto stejná materie.

Homosexualita v současné době v ČR již není trestným činem, lidé si zvykli, jsou ochotni tolerovat tento stav. A popravdě řečeno, se stalo to, co se mělo stát. Neměl by nikdo být kvůli této odchylce persekvován, jako tomu bylo v minulosti. To by demokratická společnost skutečně neměla snášet.

Ale na druhou stranu se ptám, zdali je třeba zákonem, speciálním zákonem upravovat tyto vztahy mezi lidmi, kteří k sobě cítí náklonnost a jsou stejného pohlaví. Jsem přesvědčen o tom, že úprava vztahů mezi dvěma lidmi je možná i za dnešního právního stavu, kdy vám každý notář dokáže sepsat smlouvu o uspořádání si minimálně těch věcí, které zajišťuje těmto párům tento zákon.

Ono to ptaní se na nemocného partnera v nemocnici je už úsměvný argument, to už bylo tisíckrát vyvráceno, přesto se to s nekonečnou pravidelností stále vrací. A já si nemohu pomoci, ten argument mě příliš nepřesvědčuje.

Občanský zákoník skutečně umožňuje uspořádat si vztahy mezi lidmi. Ty dvě babičky, dříve řádové sestry v jednopokojovém bytě, si pochopitelně mohou po sobě děti, když budou spolu dostatečně dlouho bydlet, přejde na ně i nájem. Nevidím v tom žádný velký problém.

Druhý problém, který s tímto mám, je stabilita těchto vztahů, které jsou nám předváděny v krystalicky čisté podobě sdělovacími prostředky asi u dvou párů, které spolu žijí velmi dlouho, přičemž já sám jsem se měl mnohokrát možnost přesvědčit, že promiskuita těchto lidí je obrovská. Budiž, to dělají všichni, i heterosexuálové, nejenom homosexuálové a proto jim to nejde vyčítat. Ale na druhou stranu je potřeba také vidět i v jiných statistikách, kdo je nositelem viru HIV a že tam velmi často se vzpomíná právě tato komunita.

Teď bych pohovořil o věci, která mě velmi mrzí v této společnosti. Zde skutečně začíná vládnout nikoliv homofobie, ale heterofobie. My, kteří jsme, žijeme jaksi tím většinovým způsobem života, jsme něčím téměř méně hodnotným podle našich sdělovacích prostředků. Neustále jsme napadáni pro obrovskou netoleranci. Ale přitom, když se podívám na to, že zde je petice význačných umělců pro podporu tohoto zákona, tito lidé pro mě nejsou vzorem střídmosti a vzorem mravného života, abych tak řekl, v tom, co dokáží předvádět na stránkách bulvárních časopisů, ač je to možná někdy i jejich osobám nezasloužené.

Já také velmi špatně snáším ukázky v televizi z aktivit těch gayiniciativ, kdy vidím jakési zvláštní pomalované lidi poskakovat pod vlivem alkoholu či drog někde po městech v cizině, naštěstí to příliš nevidět u nás, ale doufám, že toho se už také brzo dočkáme, protože tato kultura je velmi rozpínavá a zdá se, že velmi lehce zapouští kořeny v kdejaké společnosti, nejenom tady v té naší postkomunistické.

Dost často se v této věci hovoří o rozkladu rodin. Tomu se autoři a podporovatelé tohoto zákona velmi brání, že to naprosto nemá žádný význam. Ale přesto si myslím, že prolomení těch několikasetletých tradic přece jen by mělo zabrnkat na strunu porozumění k tomu, co se vlastně v současné době kolem nás děje.

Je špatné, že tento stát 17 let po roce 1989 učinil oddací list poukázkou na ztrátu sociálních výhod. Ale to je už téměř jiná otázka.

Teď k samotnému zákonu. Registrované partnerství. To už si autoři nemohli vymyslet odpornější termín než registrace? Já se domnívám, že ten termín by bylo možno změnit na zapsané partnerství. Registrovaný, to už samo o sobě vyvolává jakousi pochybnost o tom, zda to je úplně normální. A myslím si také, že i vstup a výstup z tohoto partnerství není úplně bezproblémový. Jenom připomínám, že autoři se nevyrovnali s jednou drobností, která v tomto zákonu řešena není. My všichni máme v občanském průkazu v rubrice stav napsáno něco: svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec. Co tam bude mít napsáno člověk, který byl soudem zbaven partnera? Ke svobodnému stavu se asi nevrátí. Rozregistrace se mně zdá být ohavná. Možná, že mně autoři poradí, co si tam budou psát nebo nechávat psát, ale připomínám, že to je povinný údaj v občanském průkazu.

Čili i to je jedna z drobností, které ukazují, jak málo pozornosti, přestože pětkrát byl posuzován v Poslanecké sněmovně, to už je skoro jak s tím referendem, to je vždycky totéž, akorát že se nikdo nezamyslí nad tím, že by to mohlo být taky trochu jinak.

Já se ptám, proč toto společenství těchto dvou lidí má být také třeba i zvýhodněno na dědické dani. U manželů, u té pozitivní diskriminace tomu dost rozumím, protože tam se jedná alespoň o pokračování dalších generací. Tady už tomu příliš nerozumím. Toto je svazek, který neskýtá příliš mnoho příležitostí k tomu, aby se společnost rozvíjela, a přesto stát si může dovolit tento, třebaže možná drobný, ale přesto jakýsi ústupek.

Pro mě je také dost těžce představitelné, že stát bude nést náklady na rozvádění těchto párů, protože ony nebudou tak úplně nečasté, dle mého povědomí.

To, že mně tady někdo namítne, že to se platí v soudním poplatku, nemyslím si, že ten slouží právě k tomuto. Navíc bych chtěl upozornit, že není nikde stanoven.

Další vadu tohoto zákona vidím v tom, že de facto umožňuje dvojí partnerství. Tento člověk totiž nebude potrestán, jako je tomu u bigamie, která i v novém trestním zákoníku je postižitelná, tady dvojí partnerství, ať již s ženou či s mužem, protože to se také příliš nerozlišuje, je de facto touto normou tolerováno. Možná to tak má být, možná to byl záměr, možná je to jenom opomenutí zákonodárcovo.

Doprovodné novely k tomuto zákonu jsou vůbec dalším velkým tématem, kterým by se měl parlament zabývat, protože odkazy, které jsou v doprovodných zákonech na tento zákon, jsou v mnoha případech zcela nesmyslné. Poukazují na něco, co s tímto problémem naprosto nesouvisí. To je také docela zvláštní poznatek, protože si myslím, že zákon pětkrát projednávaný v PS by už těmito vadami neměl trpět.

Teď bych ještě ocitoval jednu věc. Ač jsem příznivcem našeho členství v EU a nikdy jsem se tím nechválil, velmi mě znepokojuje zpráva, kterou mnozí z nás dostali. V tomto týdnu je zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku, kde Franko Fratini, ministr spravedlnosti pro EU, prohlásil, že ty členské státy, které nevyloučí všechny druhy diskriminace proti homosexuálům, včetně odmítání legalizace sňatků a jiných svazků osob stejného pohlaví, budou vystaveny postihům a dokonce jim hrozí vyloučení z EU.

Tato věta mě děsí. To už je skutečně nad moje schopnosti chápání. EU nás bude vylučovat, pokud nepřijmeme tento zákon. A ptám se: Nebude nás také vylučovat za to, že jsme dopoledne odmítli antidiskriminační zákon, který byl přesně v tomto duchu? Jsme v docela zvláštním postavení v této komoře parlamentu. Abychom se náhodou nestali lidmi, kteří mají rozdvojené myšlení, tuším, že tomu říkají schizofrenie.

Ještě k jedné věci bych se chtěl vyjádřit. Pan kolega Kubera navrhoval, a někteří mu to přichvalovali, rozšíření tohoto zákona pozměňovacím návrhem na páry bez určení pohlaví. Nebyl bych příliš rád, kdyby došlo až k této besedě, která by došla až ke schvalování pozměňovacích návrhů. Ono je tady totiž jedno riziko.

Pokud tento zákon nepřijmeme nebo nezamítneme v obecné rozpravě a pustíme se do podrobné rozpravy, zřejmě nebude dost sil na to přijmout tento pozměňovací návrh. Já ho totiž nepodpořím, a je nás tady celá řada. Tím pádem uplyne marná lhůta pro tento zákon, a možná, že je to i úmyslem. Nebylo by to ale příliš čestné utéci se k této možnosti projednání – neprojednání v Senátu PČR.

Připojuji se k návrhu zamítnout tento zákon. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má kolegyně Müllerová. Připraví se kolega Kubera.

Senátorka Ludmila Müllerová: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, tato dlouhá debata už je možná pro mnohé zbytečná, nicméně považuji za důležité vzhledem k tomu, že jsme tady dnes hovořili hodně i o tom, kdo jakou má orientaci, kdo jaký má vztah k lidem, kteří se přihlašují k homosexuální menšině. Ráda bych ještě podotkla, že v okruhu svých známých mám dva velmi dobré přátele homosexuály. A jestliže říkám přátele, skutečně si s nimi rozumím velmi dobře a nikdy jsem od nich neslyšela, že by byla nějaká netolerance z mé strany, a já z jejich strany tuto netoleranci také necítím.

Nicméně chci hovořit o problému, o kterém se původně zmínila paní předkladatelka, který se jako zlatá nit jednotlivými vystoupeními táhne. Je to právě otázka dětí, mám na mysli zejména adopce a otázku rodinné péče.

Bylo řečeno, že předloha zákona je stanovena tak, aby se ani v nejmenším této problematiky nedotkla, aby si někdo nemohl myslet, že tito partneři, kteří budou registrováni, by mohli dostat dítě do osvojení nebo případně se stali pěstouny.

Velmi mě překvapilo toto sebejisté tvrzení, a proto bych vám tady ráda ocitovala z Lidových novin ze dne 17. prosince, tzn. těsně po schválení této předlohy zákona v PS, rozhovor se slečnou Kateřinou Beňovou, která je mluvčí Gay a lesbické ligy.

Otázka ze strany Lidových novin směřovala právě k otázkám adopcí. Reportér se jí nejprve ptal: co pro vás znamená, že poslanci schválili registrované partnerství? Získali jste teď vlastně to, co jste chtěli, o co jste usilovali?

Paní Kateřina Beňová říká, že je to velký kompromis a že rozhodně nemají to, co chtěli. Dále že zákon tak, jak byl přijat, vlastně neumožňuje párům adoptovat dítě.

Reportér se ptá: budete se to snažit změnit, nebo je to ještě brzy?

Paní Beňová opět odpovídá: na to je ještě brzy.

Rovněž tak reaguje i další zástupce, zástupce Slavomír Goga z Gay a lesbické ligy. Říká, že k tomu, aby se prosazovala adopce dětí, teď není důvod.

Jsem přesvědčena, že otázka adopce a náhradní rodinné péče u registrovaného partnerství je skutečně pouze otázkou času. Ne teď. Teď potřebujeme zákon.

Prosila bych, aby minimálně veřejnost nebyla takto klamána, že teď. Ano, teď, v tomto zákoně ne. Kdy? Za půl roku, za rok půjdeme zkusit adopce, budeme novelizovat tento zákon?

Překvapilo mě i to, když se mediální hvězda z VyVolených Vladko přiznával ve velkém titulku v novinách k tomu, že nechce jen chodit venčit psa, ale že chce mít a vychovávat děti.

To je jenom takové moje upozornění a chci podotknout, že se rozhodně připojuji k návrhu na zamítnutí. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Slovo má kolega Kubera. Připraví se pan senátor Kolář.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, kolegyně, kolegové, v úvodu bych chtěl vyvrátit jednu trvalou iluzi, která se vůbec netýká jenom tohoto zákona, ale která se týká toho, že někteří si myslí, že společnost se vyvíjí podle zákonů. Já si naopak myslím, že společnost se podle zákonů nevyvíjí, ale že zákony reagují na vývoj společnosti.

To, co se nám v jisté době zdá nepřijatelné, se zase v jiné době zdá už přijatelné.

Ten zákon má dvě roviny. Ta první a možná důležitější než je obsah toho zákona, je to, že se tato skupina lidí stává normálními rovnocennými členy společnosti a je na tom trochu s podivem, že nejvýraznější podporovatelé jsou ti, kteří, není tomu tak dlouho, tyto lidi vyhazovali z práce, zavírali, protože to byla tehdejší ideologie. A teď najednou, a to je mi vždycky podezřelé, říkají, že je to bezvadné a že je plně podporují a teprve když jsme déle pohovořili na výboru se soudružtičkou Konečnou, jak to vlastně je, tak z ní vypadlo, jak to vlastně je. No my jsme si prý spočítali, že to je milion voličů. Tak to si spočítala KSČM. Pan premiér Paroubek si spočítal, že to je půl milionu voličů. ODS, ta je skromná, počítala, že to je asi 300 tisíc voličů. Lidová strana, ta si to nespočítala, protože zřejmě mezi nimi jich moc nebude, ti nám to spočítají.

A to je to, co mě na tom zákoně trošku mrzí. Že to je skutečně zákon, který se týká úplně jiné, víceméně etické věci, než takovýchto prapodivných počtů, které ostatně stejně nefungují. Tak to prostě není a jsem tomu rád, že to tak není.

Druhá věc, která tady zazněla velmi silně, že vlastně tato skupina je ta, a když se přijme ten zákon, tak dojde k ohrožení manželství a rodiny. To je stejná demagogie, jako když někdo tvrdí, že za kriminalitu může policie. Policie samozřejmě může za to, že třeba nevyhledává zločince, nepracuje, jak by měla, ale to je všechno. Ona opravdu za to, že někdo přepadává banky, principiálně nemůže.

Vy dobře víte, že v tuto chvíli je stav takový, že ze sta uzavřených manželství se 60 rozvádí. Chcete snad tvrdit, že příčinou tohoto stavu jsou homosexuálně orientovaní lidé? Tomu snad nikdo z vás nevěří. Tam budou zřejmě příčiny někde jinde. Samozřejmě, že někteří komisaři a úředníci v EU jsou znepokojeni tímto stavem a intenzivně pracují na tom, jak tento stav změnit. V jejich sociálně inženýrských představách je to poměrně jednoduché. Prostě zvýhodníme ty, kteří se nerozvádějí, a ty, kteří se rozvedli tak ty potrestáme.

V ČR je situace obrácená, protože v ČR se vyplácí rozvádět, protože ten, kdo pouze žije s družkou, tak je na tom sociálně lépe než ten, kdo žije v manželství. To je prostě holý fakt, tak to je.

Teď bych rád vysvětlil, proč jsem podal ten pozměňovací návrh, protože jsem slyšel lecjaké teorie. Jedna teď byla řečena, že to má propadnout, tak ta to nebyla. Nebyla to ani žádná taktika. Bylo to proto, že za prvé ten zákon se jmenuje o registrovaném partnerství, tam není ani slůvka o tom, že osob stejného pohlaví. A za druhé, vy dobře víte, že v ČR žijí tisíce párů tzv. na hromádce čili jako druh a družka. Dokonce i ti rozvedení většinou nezůstávají sami, ale zase si někoho najdou a protože už se spálili, takoví ti horší se rozvedou pětkrát, ty chytřejší už potom žijí jen s přítelem, protože tam je to samozřejmě všechno při rychlosti našich soudů snazší a přátelé se dají měnit velmi rychle. Tam byla mimochodem námitka od paní poslankyně Konečné, že ti homosexuálně orientovaní partneři mění až šestkrát za rok partnera, ale u heterosexuálních párů tomu není samozřejmě jinak, jak bylo řečeno, umělci jsou toho příkladem. Ti mně v tom dělají velký nepořádek, protože já čtu Rytmus života, Spy a Nedělní Blesk pro ženy většinou se dvouměsíčním zpožděním a žena mě vždycky ujistí, že to, co jsem si myslel, že už dávno není pravda, že ta s tím, že teď to dítě je s úplně někým jiným. Ale takový je svět, ono to skončí tak, že až je všechny vystřídají, tak se vrátí k tomu prvnímu. To je cílový stav, aby až každý s každým, tak se zase vrátí tam, odkud vzešli.

Takže já řeknu, jaká je skutečná příčina podání toho pozměňovacího návrhu. Jednak je to tak, že nemá diskriminovat ty heterosexuální dvojice a opravdu existují, je pravda, že existují dva dědečkové, kteří v domově důchodců nebo v pečovatelku spolu žijí. Zrovna tak babička s dědečkem, nebo dvě babičky. Ty důvody jsou po výtce sociální, protože samozřejmě vařit pro jednu osobu nebo platit poplatky je obtížnější, než když jsou dva. Není to zase nějaká skupina, která by byla nějak velká. Ono ani kdyby se mohly registrovat heterosexuální páry, tak to nebude žádné drama. Ono ostatně to nebude ani žádné drama u těch homosexuálních párů, to nebudou samozřejmě statisíce. Protože ten zákon skutečně, ta filozofická rovina je možná výše než ta věcná.

Druhá věc, která mě na tom překvapila, ještě se vracím k té podpoře – nepodpoře, že Koniáši tvrdí že to je nemoc a je třeba ji léčit, což připomíná to, že kdysi komunisté říkali, že víra v Boha je nemoc a nejlépe se léčí kriminálem. Čili nemoc to asi nebude, na tom už se skoro všichni shodli.

Druhá věc, proč jsem podal ten pozměňovací návrh je ta, že jsem chtěl ulehčit trošku situaci prezidentu republiky, protože obava té skupiny, které jde o ten zákon, je samozřejmě taková, že se může stát, že posedmé ten zákon z nějakých důvodů v PS spadne, protože už se nenajde dost hlasů. To rozšíření o heterosexuální dvojice vede k tomu, že jednak i pro některé lidovce v PS to bude přijatelnější a i pro pana prezidenta se domnívám, že by bylo přijatelnější takový zákon podepsat.

Mně jinak v principu to nevadí a zásadně nesouhlasím s tím, že by tato skupina ohrožovala rodinu. Rodinu ohrožujeme my nebo vývoj společnosti ze zcela jiných důvodů a s tím to vůbec nesouvisí. Takže ten pozměňovací návrh je pouze ne jak tady říkal pan senátor Stodůlka pro to, aby to propadlo, ale naopak pro to, aby byla ještě otevřena cestička, kdyby náhodou měl někdo špatné výpočty. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám pane kolego, slovo má senátor Kolář, připraví se senátor Julínek.

Senátor Robert Kolář: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, já si myslím, že toto je přesně ten klasický případ zákona, kdy bychom se měli zamyslet nad tím, jaká je role zákonodárce. A já si myslím, že role zákonodárce je taková, že bychom měli vytvářet normy, které platí obecně pro společnost, v níž žijeme a tyto normy by měly být pokud možno co nejvíce neutrální a neměly by zvýhodňovat tu kterou skupinu.

V dobách, kdy jsem byl poslanec, jsem nepodpořil zákon o tzv. daňovém zvýhodnění malých a nezávislých pivovarů, protože poté, co byl přijat, se ty velké rozdělily na několik malých tak, aby spadly do výhodného režimu. Byl jsem jeden ze třinácti poslanců, kteří tehdy nepodpořili zákon o kampeličkách, které měly být bombou na našem bankovním trhu., Měly nabízet dvacetiprocentní úroky a posléze se ukázalo, že nás to stálo několik miliard a o těch miliardách jsme hlasovali tady.

My dnes tady projednáváme další speciální normu, která se netýká řekněme oblasti ekonomické, ale podle mého názoru spadá do té kategorie norem, která se účelově přijímá pouze pro určitou skupinu občanů naší země. Já se přiznám, že jako člověk spíše konzervativní jsem proti a pro takový zákon, kdybych měl pouze možnost volby hlasovat ano nebo ne, tak takový zákon nepodpořím.

Další, co mě vede k tomu, abych tento zákon nepodpořil, je skutečnost, že pakliže ho přijmeme, tak postavíme do role občanů druhé kategorie právě takové lidi, o nichž mluvil kolega Kubera a mezi které patřím i já. Takže se tady přiznávám ke střetu zájmů, že i já patřím do skupiny lidí, kteří žijí, ač nesezdáni, s partnerkou, se kterou máme děti a další čekáme a mně se třeba v létě stalo to, že jsem měl těžký úraz, byl jsem na dvou operacích a samozřejmě moje partnerka se taky nedostala k žádné zdravotní dokumentace, k žádným rentgenovým snímkům. Ale myslím si, že jsme to nějak přežili a je to nějaká naše svobodná volba.

Na druhou stranu vnímá to, že nálady ve společnosti a především u mladých lidí se posouvají, že společnost začíná být liberálnější a tolerantnější a věřím tomu,b že kdyby se udělal nějaký výzkum veřejného mínění, podle kterého se my jako zákonodárci máme řídit, tak by možná vyplynulo že 51 procent si myslí, že to není v zásadě problém a že bychom pro něco takového hlasovat měli a já jelikož neberu tu svoji roli zákonodárce jako roli člověka, který se má rozhodovat pouze sám za sebe, ale že bych měl vnímat i ty nálady ve společnosti, tak jsem schopen podpořit takový návrh zákona pouze v tom znění, tak jak o něm tady mluvil kolega Kubera, a to v té podobě, že se bude týkat i osob opačného pohlaví. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má senátor Julínek, připraví se pan senátor Oberfalzer.

Senátor Tomáš Julínek: Pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, velká část už tady byla řečena. Já chci jenom zopakovat a zdůraznit, že tento zákon určitě neohrožuje rodinu, určitě neohrožuje reprodukci lidstva. Tento zákon určitě není žádnou perlou našeho právního řádu; nebo nebude perlou právního řádu. Sám doufám v obecnou úpravu, ve které by byla problematika registrovaného partnerství ukotvena lépe než v tomhle zákoně. Tento zákon má ale nepochybně význam pro českou společnost. Já prosím kolegy v klubu ODS, aby vzali v potaz, že tento zákon neubližuje, ale že může prospět a podle toho hlasovali, popř. se k tomu postavili, protože v klubu ODS to nemělo politický význam, tak jako v těch ostatních stranách, které tady byly jmenovány. Rozhodování je čistě na jednotlivých senátorech našeho klubu. Přesto si z téhle pozice, jak jsem to nemohl udělat v té pozice předsedy klubu na klubu, tak z této pozice prosím, aby tento zákon nechali projít. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má kolega Oberfalzer. Připraví se kolegyně Filipiová.

Senátor Jiří Oberfalzer: Pro mé vystoupení je výhodou, že mezitím bylo ještě asi sedm řečníků, takže leccos z toho, co jsem chtěl říci, zde padlo. Nicméně také nevýhodou, že mluvilo asi sedm řečníků, takže leccos z toho, co zaznělo, mě přinutilo, abych přesto vystoupil. Přijetím tohoto zákona se ani nezvýší ani nesníží počet rodin. Přijetím či nepřijetím tohoto zákona se naopak také ani nezvýší ani nesníží počet rodin. Padla tady slova o promiskuitě. Já si myslím, trošku vyzněla, jako kdyby za tyto nemravy měla skupina obyvatel, kteří chtějí žít v registrovaném partnerství být potrestána. A když to přeženu ironicky, tak dokud se nepolepší, tak žádný zákon mít nebude. Já vím, že to takhle myšleno nebylo. Ale přesto je to nefér. Bylo už zde řečeno číslo, že 60 % manželství se rozpadá. A ačkoliv to nemám statisticky podpořeno, jsem přesvědčen, že naprostá většina rozvodů souvisí právě s nevěrou. Já jsem přesvědčen, že takhle se na tu věc dívat nelze. Toto téma, a skutečně odmítám, aby se politizovalo, i když vyhraněně, řekněme, ideologicko-náboženský postoj mají lidovci, nicméně já ho respektuji, rozumím mu, nesdílím jej však.

Hovořilo se tady o voličích. Je to možná veselá ilustrace, jak si kdo představuje, co mu to vynese. Ale nezlobte se, veřejné průzkumy, které mohou či nemusí být přesně vypovídající, hovoří o většinové podpoře veřejnosti pro tento krok, takže by se mohlo zdát, že je ho výhodné udělat. 70 % myslím, že vyšlo v nějakém průzkumu. Stejně tak je to nevýhodné – zbývá ještě 30 % veřejnosti, která si to nemyslí. Takže počítat si takhle jednoduše ztráty a výnosy, by bylo hloupé. Já se absolutně odmítám hlásit k tomuto způsobu uvažování v této kauze. Já si myslím, že to téma má podporu v mnoha klubech, skoro ve všech; s výjimkou jednoho, který je v tomto zásadový. A stejně tak nepodporu v těch samých klubech, které teď s vyloučením jednoho mám na mysli. Já sám ho podpořím. Protože si shodně s mnoha řečníky myslím, že nikomu neublíží. A jistou míru satisfakce poskytne těm, kteří se prostě narodili odlišní. Odlišnost není žádná vina. Odlišnost není hanba. Není to nic, co by si kdo vybral.

Jsem přesvědčen, že význam toho zákona je symbolický a že umožní lidem, kteří chtějí do takového partnerství vstoupit a cítit se lépe a zvolit si kvalitnější formu života. Nejsem pro to, aby se rozšiřoval jeho rozsah. Protože teprve, když by se rozšířil na celou společnost, teprve bych uvažoval o tom, zda to nepodrývá institut manželství. Takže já ten zákon podpořím.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Slovo má kolegyně Filipiová. Připraví se paní kolegyně Venhodová.

Senátorka Daniela Filipiová: Děkuji. Pane předsedo, paní poslankyně, kolegyně, kolegové, vážení hosté, já nebudu dlouho zdržovat, nicméně nedá mi to, abych k tomuto zákonu nevystoupila. V prvé řadě bych chtěla skutečně všem svým kolegům poděkovat za kultivovanost, která provází celou tuto diskusi ohledně toho zákona. A musím s politováním říct, že na rozdíl od PS, kde bohužel ta diskuse nebyla hodna komory Parlamentu této republiky.

Já chápu různé argumenty, které mají lidé, kteří vystupují proti. Nicméně si myslím, že uznat práva menšiny je víceméně povinností každé společnosti. Hlavně takové společnosti, jejíž součástí právního řádu je Listina základních práv a svobod. Já cítím to, že přijetí tohoto zákona je vlastně naplnění této Listiny. Všichni víte, že svým způsobem vlastně také patřím do určité menšiny. Do menšiny lidí, kteří mají nějaký handicap. Vím, jaké to je, žít jako menšina. A musím říct, že bohužel naše společnost ještě není natolik zralá, aby se práva menšiny jakékoliv promítla do znění všech zákonů, aniž by tudíž musely být speciální zákony. Já většinou bojuji proti speciálním zákonům, které se mají věnovat třeba např. handicapovaným. Myslím si, že je to špatně, že by to mělo být součástí každé rozvinuté společnosti. Ostatně v mnoha zemích to tak je. Přičítám to bohužel na vrub minulým 40 letům, kdy prostě určité skupiny lidí byly svým způsobem diskriminovány, společnost se tvářila, jakože neexistují.

Nicméně, přestože teďka máme před sebou speciální zákon, tento zákon jednoznačně podpořím. Věřím tomu, že v dohledné době přijde novela občanského zákoníku, a ta bude taková, že tento zákon již nebude potřeba, a práva všech menšin budou obsažena právě v tomto novém znění obecného občanského zákoníku. A my se nebudeme muset zabývat tím, jestli tato menšina má či nemá právo na svůj speciální zákon, jestli jí tím udělujeme nějaké výhody, zda nejsou příliš velké; nebo někdo bude říkat, že příliš malé. Já opakuji, že to cítím tak, že je to skutečně důsledná aplikace Listiny a je to svým způsobem zjednodušení života těch lidí, kteří se prostě narodili jiní. Někdo se narodí tak, že má nějaký handicap, a vidět není. Někdo se narodí tak, a handicap má, a vidět je, a musí se s tím vypořádávat možná ještě o to hůř.

Jenom maličkou reakci na jednoho z mých předřečníků, který tady říkal, že také žije pouze vlastně ve volném svazku se svojí partnerkou; také si prožili období, kdy se nemohli navzájem informovat o svém zdravotním stavu. Já se ale obávám, že tady to srovnání trošičku kulhá. Protože oni mají volbu. Oni mají volbu uvést svůj vztah do takové roviny, kdy budou mít tato práva. Bohužel, ta skupina osob, o kterých my tady dneska jednáme, tuto volbu nemá. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Já vám také děkuji, paní kolegyně. Slovo má kolegyně Venhodová. Připraví se senátor Bureš.

Senátorka Alena Venhodová: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni kolegové, já skutečně nechci zdržovat dlouho, protože vše co mohlo být řečeno, tady téměř řečeno bylo. A to co jsem chtěla říct, totiž o tom nemožném srovnání druha družky a homosexuálního páru ve stejném postavení – to řekla kolegyně Filipiová, že tam ta volba je, že není bez volby, a není nutno zůstávat na stejné pozici. Ona v podstatě to, co jsem chtěla říct, tak řekla za mě.

Nicméně si neodpustím ještě jednu poznámku. Ona tady dnes zní spousta argumentací odvolávajících se na demokratické vnímání, na demokratické chápání, na toleranci, a na to, že to vlastně není potřeba.

Některé věci, které tady zazněly ale právě o té toleranci a o tom chápání moc nesvědčí. Je pravda, že dnes se za některé věci netrestá, ono se dnes za ně ani neupaluje, a nedějí se jiné věci. Ale přece jenom žijeme ve své době, ve svém století a pohled na mnoho věcí se změnil.

Já bych jenom ještě chtěla jednu věc podotknout a vzkázat možná vaším prostřednictvím, pane předsedající, panu kolegovi Stodůlkovi, že ten jeho linquistický rozbor toho názvu svazku mně připadá také ne úplně zdařilý, protože jestliže si vezmeme registrované partnerství a jak říkáte při rozloučení toho svazku, co by tam bylo – deregistrovaný, odregistrovaný. Jestliže vezmeme zapsané partnerství, tak co by tam bylo? Odepsaný?

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, paní kolegyně. Vyřizují váš vzkaz a slovo má pan senátor Bureš, připraví se pan senátor Štěch.

Senátor Milan Bureš: Pane předsedající, paní poslankyně, dámy a pánové. Myslím, že tato debata je nejen dlouhá, ale už i únavná. Jsem rozhodnut nepodpořit zákon o registrovaném partnerství. I když mé rozhodnutí musím říci trošku znepříjemnil svým vystoupením pan kolega Stodůlka. Na jedné straně se totiž necítím být tak netolerantní, jak tvrdí jedni a na druhou stranu si nemyslím, že ti, kteří o registrované partnerství usilují, jsou tak špatní. Myslím si, že se rozhodli na základě svých životních zkušeností a svých dlouhodobých postojů, které nejsou schopny ovlivnit ani blížící se volby.

Mám prostě obavu, že ten průlom, o kterém tady bylo řečeno, jeho zhodnocení je otázka několika desítek let, možná dvou generací a já mám obavu z toho, co přinese. A mám k tomu ještě jeden osobní důvod. Nechtěl bych mít v budoucnu příležitost vyprávět své vnučce pohádku o tom, jak jeden hodný princ si vezme druhého a jak spolu vychovají kupu dětí. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Pan senátor Štěch stáhl svoji přihlášku, takže pan kolega Bureš byl posledním přihlášeným do obecné rozpravy. Ptám, jestli se někdo hlásí? Nikoho nevidím, takže obecnou rozpravu končím. Ptám se paní navrhovatelky, paní poslankyně Fišerové, jestli se chce vyjádřit v rozpravě? Chce. Takže prosím, paní poslankyně, máte slovo.

Poslankyně Táňa Fišerová: Děkuji, pane předsedající. Já se přece jenom velmi stručně vyjádřím k několika názorům, které tady zazněly, především chci tak jako paní senátorka Filipiová poděkovat za kvalitní diskusi, za kterou jsem velmi vděčná. Ti, kteří zákon podporují, v mnoha směrech mluvili za mne a bylo by nošením dříví do lesa, kdybych opakovala jejich argumenty, proto se skutečně zdržím jenom u těch, o kterých si myslím, že je dobré alespoň věcně se u nich pozastavit. Jsou to samozřejmě argumenty odpůrců zákona.

Především bych řekla k panu senátorovi Stodůlkovi, který – pokud jsem špatně slyšela, nechť mě opraví – řekl, že nikde není o tom, že není dovoleno – že je možné mít dva svazky, § č. 4 písmeno c/ říká, platí zákaz uzavření dvou partnerství nebo manželství a partnerství. Čili v zákoně samozřejmě toto je. Smlouva u notáře – ono to zní vlastně hrozně jednoduše, že si můžeme každý, kdo chceme vypořádat co chceme u notáře, ale pravda je mnohem složitější. Jsou věci, které u notáře nevypořádáte a nikdo z nás se nikdy neocitl v kůži lidí, jichž se tento zákon týká. Já se pozastavím pouze u toho dědictví v první linii. To vypadá tak velmi snadně, že půjdete k notáři a tam vlastně si to vyřídíte a bude to jednoduché. Ono to tak jednoduché není, protože dokonce i když tu smlouvu uzavřete, protože právě na tento paragraf jsem se podívala, mají přednost přímí dědici, v přímé linii a pokud tuto smlouvu napadnou, tak vám to není nic platné, pak byste museli užít institutu vydědění. Nejprve vydědit vlastní rodinu, a to už je tak náročné, že to přece udělá málokdo. To je jenom malý příklad toho, jak složitý je to případ a jak to, co se zdá jednoduché, ve skutečnost vůbec jednoduché není. Podobně je to se zdravotní dokumentací. Pokud se váš partner octne v bezvědomí po havárii, nebo jestliže je stižen mrtvičkou a nemůže říci lékaři, ať to partnerovi sdělí, tak potom se samozřejmě ocitáte v nouzi, atd. To jenom velmi stručně, že je to mnohem složitější. Babičky samozřejmě nemohou po sobě dědit, jak to bylo řečeno, protože by musely podstoupit stejné martýrium, jaké jsem již zmínila.

Pan senátor Jílek se zmínil o tom, že to nebude chtít nikdo využít, až ten zákon v případě, že bude přijat, bude platit. Nechme to na těch, kterých se ten zákon týká. Já si myslím, že tu nemáme rozhodovat za jiné.

Pokud jde o ten francouzský model, který byl již diskutován ve sněmovně. Já jsem se mu v zásadě nebránila. A jistě je to jedna z možností, ale myslím si, že tady jde především o to, aby tento zákon přijat nebyl, o odklad normy, která už je tu připravena. Krom toho musíme si uvědomit, že to změní polovinu našich zákonů, to není jen tak. Samozřejmě takovýto zásah bude znamenat přepracovat spoustu zákonů. Krom toho u nás existuje druh a družka. Tento institut sice není zcela právně ukotven, ale přesto se aplikuje v mnoha případech, čili pro lidi, kteří nechtějí uzavřít manželství, a nejsou stejného pohlaví, je tu tato možnost. Proto opravdu nedoporučuji navrhovat přijetí francouzského modelu.

O tom, že klesající porodnost nesouvisí se zákonem již řekli za mne jiní.

K paní senátorce Müllerové bych ráda připomněla, že zákon neumožňuje adopci, pouze svěření do výchovy a tato věc se týká zejména rodin, kde se může stát, že zemře biologický otec a partner se pak může starat o někoho v rodině. Přece i strana lidové – a zejména strana lidová – podporuje rodinu na úkor dětských domovů nebo ústavů. A je přece pro dítě jednoznačně přínosem, žije-li v rodině, protože dítě potřebuje především citový vztah než když bychom toto dítě odevzdali někam do ústavu nebo do dětského domova. O to v podstatě tímto jde tímto paragrafem.

Ještě k panu Kuberovi, § 1, nebo jakási preambule zní: Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví, to znamená, že osoby stejného pohlaví jsou jasně zmíněny.

Ještě bych chtěla k panu senátorovi Stodůlkovi - k tomu jak bude zrušeno registrované partnerství. Od toho je tu samozřejmě prováděcí nařízení ministerstva vnitra a dovedu si představit, že tam bude například: „Registrované partnerství zrušeno“, ale to nechme na nich, tady jistě oni najdou nějaký způsob, jak to učinit.

Nebudu vás už dlouho zdržovat, řekla bych, že jsem se chtěla vypořádat s těmi hlavními námitkami a pokusila jsem se to udělat věcně. Znovu vám děkuji, jakým způsobem jste vystupovali a nechme tedy rozhodnout hlasováním. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Paní poslankyně, děkuji vám a táži se zpravodajky výboru pro zdravotnictví a sociální politiku paní senátorky Palečkové, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě. Nechce. Ptám se pana zpravodaje ústavně právního výboru pana senátora Kubery, zda se chce vyjádřit k rozpravě? Nechce. A paní zpravodajko garančního výboru prosím, abyste se vyjádřila k právě proběhlé rozpravě.

Senátorka Liana Janáčková: Pane předsedající, dámy a pánové, diskuse byla plodná s různými názory. Pokusím se udělat jakousi statistiku nebo sumarizaci těchto vystoupení, takže v debatě – a teď pro sebe mi dovolte říci, naštěstí každý jednou – vystoupilo 19 senátorek a senátorů. Jenom říkám statisticky jako pro zajímavost vystoupilo 6 žen a 13 mužů. Zvláštní je, že těchto 6 žen vlastně je z desetičlenného našeho ženského sboru, tedy nadpoloviční většina, ale to jenom tak pro ilustraci.

Z těchto devatenácti názorů bylo jasně pět proti a dvanáct pro. Pan senátor Kubera mi sdělil, že je nerozhodnut, čili bez názoru, ale když, tak se přikloní k pozměňovacímu návrhu, který ovšem zatím ještě asi nenaznačil. A pan senátor Kolář je spíš proti, ale když už, tak s pozměňovacím návrhem.

Pro mě tedy vyplývá, že u diskutujících je převažující souhlasný návrh, takže považuji tuto sumarizaci obecné rozpravy za ukončenou. Zatím děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, paní kolegyně. Já bych jenom zopakoval, že v rozpravě zazněl návrh jednoho výboru schválit a zazněl i návrh zamítnout. Budeme hlasovat v tomto pořadí schválit – zamítnout.

Vzhledem k tomu, že to je první hlasování po polední přestávce a je dosti důležité, dovolím si vás všechny odhlásit a prosím vás, abyste se znovu přihlásili svými identifikačními kartami. A zároveň vás svolám znělkou k hlasování.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS.

Pan kolega Jařab má technickou připomínku.

Senátor Josef Jařab: Pane místopředsedo, nevím, jestli má smysl se znovu přihlašovat, protože je tady řada kartiček, jejichž majitelé zde nejsou.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Dobře. Já kolegy upozorňuji, že mezi tím jsem vás odhlásil, takže se musíte všichni přihlásit.

Zahajuji hlasování. Aktuálně je přítomno 64 senátorek a senátorů, potřebné kvorum pro přijetí návrhu je 33.

Zahajuji hlasování. Kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kdo jste proti, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 20 se z 65 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 33 pro vyslovilo 45, proti bylo 14. Tento návrh byl přijat.

Končím projednávání tohoto bodu, děkuji paní předkladatelce i všem zpravodajům a budeme pokračovat v našem jednání.

    

autor fotografií­
Robert Vano

AKTUÁLNĚ

HOMEPAGE ARCHIVU
Historie SOHO a GI v ČR
Putovní výstava Historie GL hnutí v ČR

GAY POLITIKA

Registrované partnerství
Historie RP
RP v praxi
MÉDIA o RP
Poradna k RP
RP ve světě
Petice pro zákon
Koncert pro zákon

GAY PRÁVO

Poradna právníka
Gay legislativa
Historie právních postojů
Dárcovství krve
DISKRIMINACE 2001 (studie)
DISKRIMINACE 2003 (průzkum EU)

GAY PROTI HIV/AIDS

Poradna sexuologa
Průvodce Safer sex
Statistiky HIV/AIDS
Seznam pomoci HIV/AIDS
Fórum AIDS organizací
Světlo pro AIDS
Den boje proti AIDS
Dům světla
Dotazník HIV/AIDS
Dotace HIV/AIDS
HIV/AIDS ve světě
BEZPEČNĚJŠÍ SEX pro kluky (e-brožura)
Homosexualita, společnost a AIDS (e-brožura)

GAY V KRIZI

Linka duševní tísně
COMING OUT(e-brožura)

GAY SVĚT

Gay a Slovensko
Gay Games

GAY A MÉDIA

Média o nás píší...






GAY A INTERNET
 
INTERNATIONAL LESBIAN AND GAY ASSOCIATION (ILGA)

Rada vlády pro lidská práva
Výbor pro sexuální menšiny

Ministerstvo zdravotnictví
Prevence HIV-AIDS
Dům světla-ČSAP

DUHOVÝ WEB
colour planet
gaynet.cz
M-Klub Praha
Logos Praha
Jihočeská Lambda
Kluci z Vysočiny
Mezipatra
Stud Brno
Lesba.cz
Lesba.cz magazín
004.cz
one4one
Rozdílné rytmy
eLnadruhou
Bengáles
Lesbická literární kavárna
Pardubická lesba
Gay komunita
Kluci.info

G/L SPORT
Pratety
GaySport.cz
Gay volejbal a fotbal
1. Lesbický sportovní klub

GAY VÝLETY
Gay Valach
Ušáčkův svět
KLUCI VEN!