Home Page Vse o Partnerskem souziti
Home Pge



Úvod

Úvod

Homosexuální chování bylo až do konce 19. století ve společnosti označováno jako sodomie a bylo posuzováno buď církví jako hřích nebo soudy jako zločin. Od přelomu 19. a 20. století věnuje medicína soustavnější pozornost problému homosexuálního chování a cítění. Zvýraznění dichotomie mezi heterosexualitou a homosexualitou souviselo se společenskými změnami a odráželo novou společenskou koncepci pohlaví a pohlavních rolí (Foucalt 1990). Projev medicínského zájmu souvisel se vzrůstající převahou názoru, že u mnoha lidí je jejich erotické zaměření a chování důsledkem vrozené konstituce. Pouhé morální, právní či náboženské hodnocení společenského jevu se ukázalo jako nedostatečné.

Homosexualita byla zařazena mezi sexuální deviace v objektu a mnoho lékařů se pokoušelo o její léčení. Mezi nejčastěji používané formy léčby patřila analytická a behaviorální psychoterapie včetně averzivní léčby a podávání halucinogenů (LSD). Stereotaktické zásahy k ovlivnění sexuálního života byly odmítány pro nejasný efekt a vysoké riziko poškození pacienta (Schorsch, Schmidt 1979), podobně kastrace pohlavních žláz se s výjimkou období nacismu široce neuplatňovaly.

Kurt Freund (1962) byl naším prvním odborníkem, který možnost změny sexuální orientace na základě vlastních pozorování odmítl a považoval ji za nezměnitelný rys každého člověka. Od této doby jsme hovořili pouze o heterosexuální adaptaci homosexuálních jedinců, která však byla hodnocena jako problematická a relativně úspěšná pouze v případě výrazné vnitřní motivace pacienta (Brzek, Hubálek 1988). Od konce sedmdesátých let převažoval v sexuologickém a psychoterapeutickém postoji k homosexuálům přístup zaměřený na úpravu neurotických, depresivních a sociálních potíží, spojených s nepřijetím a odmítáním svého zaměření (Bártová 1979, Hubálek 1988).

V USA byla v roce 1973 homosexualita per se vyřazena Americkou psychiatrickou asociací ze seznamu nemocí (Lief, Kaplan 1986). Jako zdravotní porucha od té doby zůstává pouze egodystonní homosexualita, tedy takové zaměření a cítění, s nímž jeho nositel není vyrovnán a smířen. Podobný proces proběhl v roce 1992 v evropských zemích při přijetí desáté decenální revize Mezinárodní klasifikace nemocí, v níž je pod diagnózou F 66 zařazena jen egodystonní sexuální orientace.

V roce 2000 označila Americká psychiatrické asociace po zhodnocení dostupných výsledků léčby usilujících o změnu sexuální orientace tyto terapeutické postupy jako nevědecké, vycházející z neoprávněné patologizace homosexuality a směšování religionistických, moralistických přístupů se zdravotnickými a psychologickými (Weinberg 1973). Tato léčba má nejisté kladné výsledky a představuje značná rizika pro pacienta.

Z psychogenních teorií vzniku homosexuality byla největší pozornost věnována konfiguraci rodinných vztahů. Pozornost byla věnována zejména komplikovanějším vztahům k otci (Freund, Blanchard 1983) u homosexuálních dětí, dále úloze dominantní, hyperprotektivní matky a chybění či naopak nadbytek citového vztahu s rodičem stejného pohlaví (Giese 1964, Brzek, Pondělíčková 1992). ?ádná z těchto teorií dosud nebyla jednoznačně potvrzena, mimo jiné protože většina z nich byla testována na malých a/nebo pacientských souborech. Některé teorie psychogenního vzniku homosexuality, zejména pak tzv. teorie svedení a teorie homosexuálního chování z rozmařilosti, lze však považovat za zpochybněné.

 


Na počátku století převládal názor, že homosexuální chování, případně cítění, je u většiny lidí dané vnějšími okolnostmi, hovořilo se o tzv. homosexualitě získané. Dnes bychom takto zřejmě hodnotili homosexuální chování heterosexuálních osob. Homosexualita konstituční, tedy biologicky podmíněná, byla považována za nepoměrně vzácnější.

Kinsey vnímal homosexualitu jako behaviorální rys. Za homosexuální (případně bisexuální) označil všechny osoby, které měly nějakou homosexuální zkušenost (Kinsey, Pomeroy, Martin 1948). Rozděloval je však podle toho, zda šlo o chování výlučné, převažující či ojedinělé podle tzv. Kinseyho šestibodové škály. Sociosexuologové se při svých výzkumech se opírají zejména o sebeidentifikaci (Sandfort 1998) respondentů. Sexuologie vnímá sexuální orientaci jako trvalou citovou a erotickou převažující nebo výlučnou preferenci osob určitého pohlaví (Brzek, Pondělíčková 1992, Zvěřina 1994).

Sexuologický výzkum umožnil odlišit sexuální preferenci, sebeidentifikaci a chování jako jevy do jisté míry autonomní. V mnoha studiích a kasuistikách dosud přetrvává behaviorální či sociologické hodnocení při určení sexuální orientace, což činí problémy při jejich vyhodnocování a porovnávání.

Z tohoto pohledu je také třeba opatrně přistupovat k termínu bisexualita, který při hodnocení ve smyslu sexuální preference lze použít velmi vzácně, pokud vůbec. Je však plně přijatelný při popisu sebeidentifikace či chování.

Z hlediska sociologického se setkáváme se dvěma teoriemi vzniku sexuální orientace.

První je esencialistická. Předpokládá, že sexuální orientace je biologicky, případně psychologickým vývojem jednoznačně daná a nezměnitelná, její projevy nejsou podstatně ovlivnitelné vnějšími faktory.

Druhá je sociálně konstruktivistická. Ta připouští vliv biologické podmíněnosti. Je však dále modifikována sociálními podmínkami, kulturou, náboženstvím a právním stavem. Ty sice nevedou k podstatné změně vnitřního prožívání, ale výrazně ovlivňují proces sebeidentifikace, sociální komunikace, formy socializace uvnitř komunity a integraci do širší společnosti. Z tohoto hlediska lze o vzniku homosexuální a heterosexuální orientace hovořit jako o kulturně historickém jevu, který vznikal až v 18.-19. století (Foucalt 1990, Halwani 1998).

Tak lze vysvětlit rozdíly v četnosti homosexuality v sociologických průzkumech, ale i formách socializace a integrace homosexuálů do většinové společnosti v různých zemích (Sandfort 1998). Přesto lze předpokládat, že homosexuální preference je v různých kulturách obdobná (Whitam 1983). Příkladem může být porovnání visibility, sociální struktury a organizace homosexuální menšiny u nás před rokem 1989 a po roce 1990 (Fanel 2000).

Zdá se tedy nepochybné, že při vzniku homosexuální orientace se výrazně uplatňují faktory biologické. I když nemusí být výlučnou příčinou, lze předpokládat, že jsou nezbytným předpokladem pro vývoj homosexuálního zaměření.

Výzkum poznání biologických dispozic homosexuality se orientoval třemi základními směry: studium genetických faktorů, studium hormonálních změn a studium morfologických odlišností centrálního nervstva.

 

    

autor fotografií­
Robert Vano

AKTUÁLNĚ

HOMEPAGE ARCHIVU
Historie SOHO a GI v ČR
Putovní výstava Historie GL hnutí v ČR

GAY POLITIKA

Registrované partnerství
Historie RP
Poradna k RP
RP v praxi
MÉDIA o RP
RP ve světě
Petice pro zákon
Koncert pro zákon

GAY PRÁVO

Poradna právníka
Gay legislativa
Historie právních postojů
Dárcovství krve
DISKRIMINACE 2001 (studie)
DISKRIMINACE 2003 (průzkum EU)

GAY PROTI HIV/AIDS

Poradna sexuologa
Průvodce Safer sex
Statistiky HIV/AIDS
Seznam pomoci HIV/AIDS
Fórum AIDS organizací
Světlo pro AIDS
Den boje proti AIDS
Dům světla
Dotazník HIV/AIDS
Dotace HIV/AIDS
HIV/AIDS ve světě
BEZPEČNĚJŠÍ SEX pro kluky (e-brožura)
Homosexualita, společnost a AIDS (e-brožura)

GAY V KRIZI

Linka duševní tísně
COMING OUT(e-brožura)

GAY SVĚT

Gay a Slovensko
Gay Games

GAY A MÉDIA

Média o nás píší...






GAY A INTERNET
 
INTERNATIONAL LESBIAN AND GAY ASSOCIATION (ILGA)

Rada vlády pro lidská práva
Výbor pro sexuální menšiny

Ministerstvo zdravotnictví
Prevence HIV-AIDS
Dům světla-ČSAP

DUHOVÝ WEB
colour planet
gaynet.cz
M-Klub Praha
Logos Praha
Jihočeská Lambda
Kluci z Vysočiny
Mezipatra
Stud Brno
Lesba.cz
Lesba.cz magazín
004.cz
one4one
Rozdílné rytmy
eLnadruhou
Bengáles
Lesbická literární kavárna
Pardubická lesba
Gay komunita
Kluci.info

G/L SPORT
Pratety
GaySport.cz
Gay volejbal a fotbal
1. Lesbický sportovní klub

GAY VÝLETY
Gay Valach
Ušáčkův svět
KLUCI VEN!