Historie právních postojů

Historie právních postojů k homosexualitě na území České republiky

   Právní  normy  odrážejí  postoj  společnosti  k  sociálním jevům,  ale zároveň  je zpětně  pomáhají vytvářet. Souhlasné homosexuální  chování  mezi  dospělými  je  v současnosti ve středoevropských podmínkách běžně  právně tolerováno, přesto postoje  veřejnosti  k  homosexualitě  nejsou vždy liberální a homosexuální ženy a muži bývají diskriminováni.

  Přestože  nedemokratické společenské  systémy ve  východní Evropě  projevovaly   malou  toleranci  k  homosexualitě  a homosexuálnímu chování, s výjimkou bývalého Sovětského svazu a Rumunska  se  však  jejich  společenská  kontrola  jevu neopírala o represivní právní systém (Brzek, Hubálek 1988).

  V  předkládaném shrnutí autoři  sledovali,  jak  se měnily právní  normy posuzující  homosexuální chování  v uplynulých desetiletích  a  konstatují,  že  změny  právních  postojů k homosexualitě a odrážejí širší společenské trendy.

   V  raně   křesťanských  dobách  spadalo  hodnocení homosexuálních  vztahů,  podobně  jako  jiných  odchylek  od křesťanského  učení, pod  jurisdikci církevních  soudů. Tyto soudy podstatně zmírnily starogermánskou (teutonskou) praxi, která  pasivní  formu  homosexuálního  styku trestala smrtí . Mezi  obvyklé  rozsudky  církevních  soudů raného středověku patřily  mírné  tresty,  které  mohlo  nahradit pokání . Tato liberální praxe byla v té  době běžnou i v jiných evropských zemích (Baldwin 1980).

  V pozdějším  období, od 11. století ,  byly případy sodomie nebo chlípnosti proti přírodě předávány světským soudům , což znamenalo  návrat  ke  smrtelným  trestům   pro  pachatele ohavného  hříchu.  Jako   sodomie  byla  označována  nejen homosexualita,   ale  i  zoofilie,  později  také  styk s mrtvolami,  ukájení  se  na  sochách  a  ještě  později masturbace.  Hexenhammer  z  roku  1487,  neblaze  proslulé Kladivo  na  čarodějnice,   prohlásilo  sodomii  za  jeden z hlavních  příznaků  čarodějnictví.  To  vedlo  k  častější perzekuci  homosexuálního  chování.  V  této  době  děti a mladiství  nebyli   posuzováni  jako  oběti  případného sexuálního jednání,  ale jako spolupachatelé  a pouze zřídka byli odsuzováni k mírnějším trestům.

  První  zákoník  uplatňovaný  v  německých  zemích  byl Constitutio  Criminalis  Bambergensis  z  roku 1507 . Širšího uplatnění  pak  dosáhl  Constitutio  criminalis  Carolina, přijatý  Karlem V.  v  roce  1532, které  nadále uplatňovaly trest  smrti  za  homosexuální  a  zoofilní  chování,  ale odtrestnily jiné druhy sodomie.

  Vzhledem  k  historickým  podmínkám  však  německé  zákony v českých  zemích neměly  širší platnost.  Tam se  v té době uplatňovaly  nejednotné  právní  přístupy  a  zvykové  normy v různých regionech či městech . Jako sodomie byly posuzovány sexuální styky se zvířaty, dokonce tak bylo označeno několik případů  expozice  genitálu  na  veřejnosti.  Homosexuální chování bylo  pro rozlišení označováno  jako vlašská sodomie (Malý  1979)  a  běžně  bylo  trestáno  smrtí.  Počty projednávaných případů však nejsou známy. Všeobecně platilo, že  jakákoli  mimomanželská  sexuální  aktivita  mohla  být kriminalizována.

   Je  pravděpodobné,  že  jako  homosexuální  chování  bylo v této  době  posuzováno  pouze  penetrativní  chování, tedy anální  soulož.  Alespoň  soudní  zápisy  pojednávají  téměř výlučně o této formě styku. Není však jasné, zda ojedinělost orálního  sexu,  případně  vzájemné  masturbace odráží malou četnost  těchto  forem  styku  nebo   liberálnější  postoj společnosti k tomuto chování.

   První  pokus  o  zavedení  jednotného  trestního  práva v našich zemích byl zákoník Constitutio Criminalis Josephina z roku  1708.  Nicméně  první  trestní  zákon,  který  se uplatňoval  v celé rakouské monarchii  a vyšel  i v  českém jazyce  byl Constitutio  Criminalis Theresiana  z roku 1768 , který  pojednával  o  hrdelních  zločinech.  Článek  74, § 6 z kapitoly zločinů proti dobrým mravům a čistotě označuje za smilstvo proti přírodě zoofilní  a homosexuální chování , ale také masturbaci. Nejpřísnější trest  byl za pohlavní styk se zvířetem,  kterým bylo  upálení (pachatele  i zvířete, zvíře bylo upáleno  i tehdy, pokud pachatel  zemřel před vykonáním rozsudku nebo  na mučidlech), zatímco  homosexuální pachatel byl spálen až po stětí  mečem. Za určitých podmínek, jako je nezletilost, mentální defekt či nedokončený skutek (tedy bez ejakulace) mohl být pachatel  odsouzen k dlouhodobému žaláři a tělesným  trestům.  Kromě zmíněných  deliktů podle tohoto zákona byl  dále trestný incest  (rovněž pod hrozbou  trestu smrti),  pohlavní  styk  s  mrtvolami, nepřirozená chlípnost mezi mužem  a  ženou,  nemanželský  styk.  Pohlavní  styk s nekřesťanem,  tedy  židem  či  muslimem,  byl  přitěžující okolností.

  Od  roku  l787  již  homosexuální  chování nebylo trestáno smrtí   na základě  zákona Constitutio  Criminalis Josephina , který zavedl  Josef II. Tento  zákoník rozlišoval kriminální a tzv. politické delikty  (přestupky), které neřešily soudy, ale  správní orgány.  Došlo k  odkriminalizování masturbace, nemanželského  pohlavního styku,  chlípnosti proti přírodě mezi  mužem a  ženou  a  soulože s  nevěřícimi. Homosexuální chování jako přestupek spadalo pod pravomoc správních orgánů a trestem bylo buď vězení či  nucené práce do jednoho měsíce anebo  tělesný trest  (bičování). Rakousko  tak zřejmě bylo první e vropskou  zemí,  která  zrušila  trest  smrti  pro homosexuální chování.

  Nový  trestní zákon   byl přijat  v roce  1803 a  ten znovu převedl  pod pravomoc  soudů smilstvo  proti přírodě   (§ 113 CC), přestože  chyběla přesná definice  deliktu. To umožnilo rozšířit  trestnost  i  na  jiné  sexuální  delikty  včetně masturbace. Tento zákon však dekriminalizoval prostituci. Až císařský dekret   z roku 1824 upřesnil,  že za smilstvo proti přírodě  lze považovat  homosexuální  a  zoofilní  chování. Trestem byl přísný žalář od šesti měsíců do jednoho roku.

  Nový  trestní zákon  Allgemeine Bundesgesetz ,  byl zaveden v roce  1852 a  byl v  českých zemích  uplatňován s  m enšími obměnami  až  do  roku  1 950,  v  Rakousku  až do roku 1975. Čtrnáctá  kapitola o  násilném smilstvu,  znásilnění a jiném závažném  smilstvu  obsahovala  §  129  ABG,  který hodnotil homosexuální  a  zoofilní  chování  jako  smilstvo  proti přirozenosti .  Za tento  delikt stanovoval  trest vězení  od jednoho  do pěti  let, za  závažných okolností  až deset let a v případě zranění až dvacet let . Bylo definováno, že nejen soulož, ale  také vzájemná masturbace  mezi osobami stejného pohlaví  naplňuje spáchání činu. Pachatelem  byla i  osoba, která  jen  pasivně  strpěla  takové  chování  na  svém těle (Poláček 1947).

  První  zmínku  o  trestnosti  homosexuality  na Slovensku , resp. Uhersku  nacházíme v Iurisprudentia  Criminalis z roku 1751 ,  článek 74,  který za  anální soulož  mezi dvěma  muži stanovuje  trest  smrti.  Jiné  formy  homosexuální  chování včetně lesbických aktivit zákon nezmiňuje. Codex Theresianus Criminalis   a  CC  Josephina  byly  uplatňovány  také  ve východních  územích  habsburské  monarchie.  Uherské trestní právo z roku 1843 zahrnovalo homosexuální a zoofilní chování pod  § 229  a trestalo  homosexuální styk  vězením až na tři roky .  Od roku  1852 byl  v uherských  zemích po  devět let v platnosti všeobecný říšský  zákon Allgemeine Bundesgesetz . Po  dosažení  uherské  autonomie  byl  obnoven původní zákon z roku  1843.  Poslední  novela  uherského  trestního zákona z roku  1878  snížila  trestnost  homosexuálního  chování maximálně na  jeden rok vězení podle  § 241 a až  na pět let v případě užití pohrůžky či násilí (Hudec 1926). To znamená, že ve východních oblastech  monarchie a později na Slovensku byly právní postoje k homosexualitě mírnější než v Čechách.

  Počátkem  dvacátého  století  se  začala  k homosexuálnímu chování  vyjadřovat  lékařská  věda.  Doporučovalo  se  při projednávání  trestných  činů  rozlišovat  mezi  konstituční a získanou homosexualitou (Bondy 1926). Konstituční sexuální orientace  byla  považována  za  duševní  poruchu  a  bylo doporučováno  léčení  s  mírnějším   trestem.  Všeobecný medicínský  názor  v  té d obě  považoval  frekvenci  tzv. konstituční homosexuality za méně častou.

  Nezávislé  Československo přijalo  trestní zákon  s malými změnami  z  původní   rakousko-uherské  monarchie.  Přestože existovala  snaha  o  sjednocení  českého  a  slovenského trestního  práva, drobné  rozdíly přetrvávaly  až do  vydání čekoslovenského  Trestního  zákona v  roce  1950  (Bianchi 1973).   Přežívající  rozdíly  v  právních    postojích k homosexualitě  lze  vysvětlit  v  nejednotných  názorech expertů  na  smysl  kriminalizace  homosexuálního chování ve dvacátých  letech  tohoto  století.  Přesto  Čeřovský (1926) kritizoval,  že  v  roce  1924  bylo  jen  v  Praze  soudně projednáváno  20  případů  obvinění  podle  §  129 trestního zákona.  Pravidlem již  bylo lékařské,  tedy soudně znalecké vyšetření  obviněných  a  pokud  byla  diagnostikována konstituční  homosexualita,  byla   diagnóza  považována  za polehčující  okolnost,  ale  obvykle  bylo  soudem  nařízeno i povinné léčení.

  Během  druhé  světové  války  česká  justice  více  a více ztrácela  svou relativní  autonomii. Od  roku 1941   morální delikty včetně homosexuality byly hodnoceny podle německých nacistických zákonů. To znamená, že obvinění byli posláni do koncentračních  táborů,  nicméně  počty  takto obviněných či zemřelých nejsou známy.  Platnost německého trestního zákona byla zastavena dekretem prezidenta Beneše z května 1945 .

  Jednotný  československý  Trestní  zákon  přijalo  Národní shromáždění jako Zákon 86/1950 Sb. Homosexuální chování bylo nadále  posuzováno  jako  trestné  podle  kapitoly VII, činy proti lidské  důstojnosti, § 241. Soud  mohl uložit trest do jednoho  roku  vězení,  od  jednoho  roku  do pěti let, když partner  byl mladší  než osmnáct  let nebo  obviněný za  sex poskytl úplatu . Kdo nabízel pohlavní styk za úplatu mohl být odsouzen od šesti měsíců do tří let odnětí svobody.

  Nový  trestní zákoník  z  roku  1961 ( Zákon  140/1961 Sb.) zrušil  trestnost  souhlasného  homosexuálního  chování mezi dospělými  osobami  staršími   osmnácti  let.  Přetrvávala trestnost homosexuálního  chování, pokud partner  byl mladší než  18  let,   protože  přetrvávala  nejistota  odborníků z následků při případném  svedení mladistvého (Freund 1962). Dále  trvala  trestnost,  pokud  se  jednalo  o  zneužití závislosti, o pohlavní styk za  úplatu a styk budící veřejné pohoršení podle § 244 tr.z. a zákon ukládal trest od jednoho do pěti let odnětí svobody s možností podmíněného odložení.

  Poslední právní  změna ve vztahu  k homosexuálnímu chování se  uskutečnila  v  roce   1990  (Zákon  175/1990  Sb.). Homosexualita   byla  zrovnoprávněna  s  heterosexualitou. Paragraf 244 byl zrušen  a zákonem tolerovaná věková hranice pro  homo- i  heterosexuální pohlavní  styk je  patnáct let. Homosexuální prostituce  není regulována zákonem  odlišně od heterosexuální,  trestné  je  tedy  kuplířství  podle  § 204 trestního zákona. Trvá  ochrana mladistvých před ohrožováním jejich  mravní  výchovy  podle  §  217  a  před  zneužitím závislosti  podle  §  243  tr.z.,  bez  ohledu  na  sexuální orientaci a chování.

  Právní postoje k homosexualitě v evropském kontextu prošly několika  liberalizačními  obdobími,  po  nichž  následovala zesílená  represe.

  Prvním   obdobím   liberalismu   je  rané  křesťanství a středověk,   po n ěmž   následovalo   represivní  období související s upevněním světské moci církve. Další liberální období je  přelom 18. a  19. století, rozvoj  humanistických směrů, které vyvrcholilo francouzskou revolucí. Francie byla první zemí,  která za císaře  Napoleona I. dekriminalizovala souhlasné homosexuální  chování dospělých osob.   Ještě dříve však tehdejší  Rakousko zrušilo trest  smrti za homosexuální chování.

  Další liberalizace se objevila počátkem 20. století a byla spjata  s  medicínským  hodnocením  sexuality.  Ve dvacátých letech době došlo ke  zrušení úplné trestnosti homosexuality v Německu, Rusku a o tomto návrhu probíhala diskuse i u nás. V Polsku došlo  v roce 1932  k dekriminalizaci homosexuality a ke sjednocení  zákonem povolené hranice  pro pohlavní styk homosexuální  i   heterosexuální.  Nástup  represivních a militantních režimů, nacismu a  stalinismu vedl k opětnému zostření  právního   posuzování  homosexuálního c hování, v některých  zemích  byla  obnovena  jeho  trestnost  (Hauer 1986).

  Československo  pak  bylo  jednou  z  prvních  zemí, která dekriminalizovala   souhlasné  homosexuální   chování  mezi dospělými jedinci ve čtvrté liberalizační vlně, již počátkem šedesátých  let.  Teprve  později  došlo  k  obdobným změnám v posuzování  homosexuality  v  Německu,  Rakousku,  Anglii. V současné době  ze středoevropských právních  systémů Česká republika, Slovensko, Švýcarsko,  Slovinsko, Polsko, od roku 1995  Německo,  nerozlišují  homosexuální  a  heterosexuální chování.  Rozdílná  je  zákonem  povolená  nejnižší  věková hranice pro  homosexuální  a  heterosexuální  pohlavní styk v Rakousku a Maďarsku.

  Rakousko  je  středoevropskou  zemí  s nejméně liberálními právními  postoji  k  homosexualitě.  P odle novely trestního zákona  z roku  1971 byla  zrušena trestnost  homosexuálního chování  mezi  dospělými  osobami.  Další  právní omezení je nadále  diskriminují. Platný  trestní zákon  z roku  1975 ve znění novely z roku  1989, uvádí tři paragrafy pojednávající o homosexuálním  chování.  Podle   §  209  -  stejnopohlavní chlípnost  s osobou  mladší 18  let může  být potrestán  muž starší 19  let za homosexuální chování  s 14-18 letou osobou na 6  měsíců až pět let  odnětí svobody. Pro tento  čin bylo v roce  1994  odsouzeno  24  mužů.  Podle  §  220 je trestné zveřejňování stejnopohlavní chlípnosti či sexuálního chování se zvířetem  v tištěném materiálu, filmu  či jiným způsobem. Podle §  221 je nepřípustné  založit sdružení velkého  počtu lidí, jejichž  cílem, byť ne  třeba dominantním, je  podpora stejnopohlavní chlípnosti, pokud jejich jednání může zároveň způsobit   veřejné  pohoršení.   Heterosexuální  prostituční chování  bylo  dekriminalizováno  v  roce  1803,  lesbická prostituce  v  roce  1975  a  mužská homosexuální prostituce v roce 1989.

   Dokončení  reformy  trestního  práva  neznamená  naprosté zrovnoprávnění a odstranění  diskriminace homosexuálních žen a mužů.  Nejzávažnějšími  požadavky,  které  gay  a lesbická hnutí   prosazují,  je   uznání  registrovaného  partnerství a přijetí antidiskriminačních  právních norem, poskytujících ochranu  bez  rozdílu  sexuální  orientace (Stehlíková 1995, Bruns, Beck 1991).

Literatura:
Bianchi L. [1973]: Dejiny štátu a práva 2. SAV Bratislava.
Bondy  H. [1926]:  K trestnosti  homosexuality. Druhý  sjezd čsl. právníků 1925 [II.-IV.sekce], Brno, otázka 3b, práce 1.
Boswell  J.  [1980]:   Christianity,  social  tolerance  and homosexuality.  Chicago, London:  The University  of Chicago Press.
Bruns M., Beck V. (1991): Die Ehe für Lesben und Schwule aus rechtpolitischer  Sicht. Zeitschr.  für Sexualforsch.  4, 3, 192-204.
Brzek A.,  Hubálek S.[1988]: Homosexuals  in Eastern Europe: Mental  health  and  psychotherapy  issues. J. Homosexuality 15, 1\2, 153-162.
Constitutio criminalis Theresianis [1768].
Čeřovský F. [1926]: K otázce trestnosti homosexuality. Druhý sjezd čsl.  právníků 1925 [II.-IV. sekce],  Brno, otázka 3b, práce 2.
Freund K.[1962]: Homosexualita u muže. SZdN Praha.
Hauer G., Krickler K., Marek, Schmutzer D.[1986]: Rosa Liebe unterm roten Stern. HOSI Wien, Christiane Gemballa Verlag.
Hudec  V.  [1926]:   Trestnosť  homosexuality.  Druhý  sjezd čsl.právníků 1925 [II.-IV. sekce], Brno, otázka 3b, práce 3.
Malý K.[1979]: Trestní právo v Čechách v 15.-16. stoleti. UK Praha.
Poláček  F., Dušek  J., Holubec  L., Lelek  L, Přichystal V. [1947]: Československé trestní zákony  platné v zemích české a moravskoslezské. PKN Linhart Praha.
Stehlíková  D.,  Procházka  I.,  Hromada  J.  [1995]:  AIDS, homosexualita a společnost. ORBIS Praha.
Zákon 140/1961  Sb.
Zákon  175/1990  Sb.

 MUDr.Ivo Procházka
Sexuologický ústav 1.LF UK, Praha  Helmut Graupner, Rakouská sexuologická společnost, Vídeň