Home Page Vse o Partnerskem souziti
Home Pge



Obecná rozprava 1. čtení - 31.03.99

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji. Kolegyně a kolegové, tímto předchozím hlasováním jsme doplnili svůj program o avizovaný bod a v tuto chvíli již můžeme pokračovat v jednání o bodu č. 15, kterým je

15.
Návrh poslanců Zuzky Rujbrové, Jana Zahradila, Jitky Kupčové, Moniky Horákové a dalších
na vydání zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví
a o změně a doplnění některých zákonů
/sněmovní tisk 124/ - prvé čtení

 

Jedná se o prvé čtení. Návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 124 a stanovisko vlády k němu jako sněmovní tisk 124/1. Prosím, aby předložený návrh za navrhovatele uvedla paní poslankyně Zuzka Rujbrová. Prosím, paní kolegyně, ujměte se slova.

Ještě se pokusím zjednat trochu důstojnější atmosféru v sále. Všechny vás, kteří se nechcete nebo nemůžete věnovat projednávanému bodu, žádám, abyste opustili jednací síň. Svým chováním jinak neumožňujete řečníkovi, aby řádně mohl plnit svou úlohu, a ani těm, kteří chtějí řečníka poslouchat.

 

Poslankyně Zuzka Rujbrová: Děkuji vám, pane předsedající. Členové vlády, dámy a pánové, po uplynutí jednoho roku se na vaše stoly znovu dostává tisk, tentokrát označený číslem 124, obsahující návrh zákona, který si klade za cíl zrovnoprávnit jednu z menšin žijících v České republice s ostatními. Jde o menšinu gayů a lesbiček, tedy osob, které jsou citově a sexuálně orientovány na osoby stejného pohlaví.

Podle odborníků jde přibližně o 4 % naší populace, tedy necelých půl milionu lidí. Domnívám se ale, že není příliš důležité, kolika osob se navrhovaný zákon dotkne, ani to, kolik jich skutečně využije. Za podstatné pokládáme, že ve společnosti, která se pokládá za demokratickou, žijí občané, kteří mají méně práv než ti druzí. Dnes už je vědecky prokázáno, že je homosexualita vrozená, není dědičná, nelze naučit nebo odnaučit výchovou.

Česká veřejnost je podle výzkumů veřejného mínění k soužití osob stejného pohlaví velmi tolerantní a jsem ráda, že i bývalá Československá republika byla v roce 1961 jedním z prvních států, který ustoupil od kriminalizace homosexuální menšiny.

V Evropě nyní probíhá široká diskuse o zrovnoprávnění soužití osob stejného pohlaví, které je již od roku 1989 uzákoněno v Dánsku, od roku 1993 v Norsku, od roku 1994 ve Švédsku a v posledních letech ve Finsku, Maďarsku, Nizozemsku a příslušné zákony se připravují nebo jsou již předmětem projednávání ve Francii a v Německu. Konečně i rezoluce Evropského parlamentu ze září 1998 žádá, aby žádná ze zemí, které diskriminují gaye, nebyla přijata do Evropské unie.

Asi se mě zeptáte, v čem je u nás homosexuální menšina diskriminována. Problém je v tom, že práva, která jsou heterosexuálům žijícím v manželství a v některých případech pouze ve vztahu druha a družky přiznávána automaticky, ze zákona, osoby stejného pohlaví automaticky nemají. Některá z těchto práv si sice mohou upravit smluvně, například práva majetková, ale proč u jedněch zákon soužití předpokládá a u druhých nikoliv. Další práva prostě nemají vůbec, a to ani tam, kde je zákon například druhovi a družce, kteří mají v manželství možnost volby, přiznává.

Uvedu příklad. Homosexuál sice může závětí odkázat svůj majetek příteli, s nímž strávil celý život, ale tento přítel zaplatí na daních sedmkrát více než manžel, který je navíc zákonným dědicem. A podobných případů je celá řada.

Po diskusi, která zde zazněla před rokem, kdy jsme si pozorně vyslechli argumenty, které proti obdobnému návrhu zákona zazněly, jsme se pokusili s těmi, které lze pokládat za věcné, vypořádat. Eliminovali jsme na rozdíl od současného institutu manželství na minimum možnost zneužití svazku osob stejného pohlaví, například v oblasti svazků s cizinci nebo s komplikováním rozchodů homosexuálních dvojic.

I nadále trváme na tom, že by dvojicím stejného pohlaví nemělo být umožněno přebírat děti do společné náhradní péče. Neumožňujeme svazky těchto osob na rozdíl o uzavírání manželství před dosažením plnoletosti. Dokonce jsme i vážně přemýšleli o tom, že práva, která chceme osobám stejného pohlaví přiznat, promítneme do příslušných právních předpisů a opustíme legislativní zkratku, která s taxativně vyjmenovanými výjimkami , tedy například možností osvojení dětí, přiznává těmto párům podobná práva jako mají osoby žijící v manželství.

Pokud by vůle sněmovny k tomuto řešení převládla, máme podobný návrh pro diskusi ve výborech připraven. Bráníme se ale tomu, přiznat osobám stejného pohlaví pouze práva z oblasti práva soukromého, protože tím bychom jejich diskriminaci neodstranili.

Dámy a pánové, vidím, že tento návrh zákona se statisticky osobně dotýká pouze asi osmi z vás. Zkuste si ale uvědomit, že této menšině nejde ani tak o přiznání majetkových výhod, jako spíše o legalizaci jejich soužití s partnerem stejného pohlaví.

I proto jsme zákon nazvali zákonem o partnerském soužití.

Dovolte, abych vám na závěr ocitovala z vyjádření zmocněnce vlády ČR pro lidská práva pana Petra Uhla: Uznání rovné důstojnosti homosexuálně orientovaných osob společností, k níž nás zavazuje Listina práv a svobod, není zajištěno pouhou dekriminalizací homosexuálního jednání, jak se snad část veřejnosti mylně domnívá. Jde o komplexní proces, v němž je tato dekriminalizace prvním předpokladem a fází. Druhou fází je zákaz diskriminace homosexuálně orientovaných osob ve všech oblastech života, především pokud jsou tyto sféry regulovány veřejným právem. Jde např. o zákaz diskriminace při zaměstnávání, z hlediska přístupu ke službám, sociálnímu zabezpečení atd. Zákonné uznání existence životních společenství homosexuálně orientovaných osob je pak spolu s dalšími vstřícnými opatřeními směřujícími k plnému a rovnoprávnému začlenění homosexuální menšiny do života společnosti logickým a z hlediska dlouhodobé perspektivy nutným završením tohoto vývoje. Nelze totiž mluvit o plném respektu k důstojnosti jiných, pokud společnost přehlíží či zlehčuje jejich zvláštní problémy.

Tento zákon není otázkou pravého či levého vidění společnosti. I proto jsou mezi předkladateli zástupci všech stran zastoupených ve sněmovně s výjimkou klubu KDU-ČSL, ale vím, že i v tomto klubu se o zrovnoprávnění homosexuální menšiny diskutuje, a jsem tomu ráda.

Dámy a pánové, jsme s vámi připraveni diskutovat o formě zrovnoprávnění soužití osob stejného pohlaví, ne o tom, že by měly mít stejná práva jako heterosexuální většina. Děkuji vám.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní poslankyni Zuzce Rujbrové, která uvedla předložený návrh, a nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Marek Benda.

 

Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy a pánové, pokusím se maximálně naplnit úlohu zpravodaje, abych nebyl obviněn z podjatosti, jak už jsem byl mnohokrát obviněn.

Tento návrh byl předkládán sněmovně prakticky v totožném znění, ke změnám došlo jen v několika málo ustanoveních na jaře loňského roku, kdy ho sněmovna poměrem hlasů 83 : 57 zamítla. Pokus je činěn znovu, návrh je předkládán - a tady musím výrazně nesouhlasit s paní navrhovatelkou - v totožném znění a žádné výhrady věcného charakteru, které zde byly při minulém jednání, které bylo velmi dlouhé, místy prodlužované i zbytečnými vystoupeními některých poslanců, kteří už s námi nejsou, ale bylo velmi dlouhé, nebyly eliminovány a nebyly řešeny, snad s výjimkou právě těch cizích státních příslušníků. Jinak se nic nevyřešilo a myslím, že všechny výhrady, které zazněly minule vůči zákonu, zůstávají bohužel před námi na stole.

Vláda přijala stanovisko z 10. března, ve kterém vyslovila souhlas s tímto návrhem zákona. Zároveň však upozornila na řadu problémů - písmena a - h -, které cítí v návrhu zákona jako problémy legislativního rázu.

Já jako zpravodaj a člen ústavně právního výboru musím dodat, že se jedná o návrh zákona, který zvláštním způsobem novelizuje, a to dokonce nepřímo, celou řadou předpisů, někdy dokonce nepřímé novely nepřímých novel. Podle mého názoru se takto zákonodárství nedá dělat a i většina rozborů s výjimkou těch odborníků, kteří se na návrhu zákona podíleli, odborníků z oblasti rodinného a občanského práva, ukazuje na to, že tímto způsobem sněmovna, i kdyby chtěla být maximálně tolerantní, jít nemůže.

Tímto bych ukončil svoji zpravodajskou zprávu a přihlásím se do normální rozpravy.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji zpravodaji panu poslanci Marku Bendovi a otevírám obecnou rozpravu, do které mám tyto písemné přihlášky: paní poslankyně Fischerová, pan poslanec Melichar, pan poslanec Kalousek, paní poslankyně Parkanová, pan poslanec Kvapil, pan poslanec Karas, pan poslanec Payne, paní poslankyně Horáková, pan poslanec Tollner, pan poslanec Pejřil a paní poslankyně Dostálová. V tomto pořadí budou v rozpravě poslankyně a poslanci vystupovat, nicméně hlásí se do rozpravy místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Petra Buzková a má právo přednostního vystoupení. Připraví se paní poslankyně Fischerová.

 

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, dovolte mi prosím, abych na začátku prvého čtení již opakovaného návrhu zákona o registrovaném partnerství vyslovila jednu prosbu. Sama cítím v návrhu zákona, jak jej předkladatelé předložili, řadu sporných anebo problematických míst. Jsem přesvědčena, že některé jeho části lze technicky řešit lépe. Ale v čem spočívá moje prosba: abychom v tuto chvíli skutečně důsledně využili ustanovení jednacího řádu o tom, jaký je rozdíl mezi prvým a druhým čtením, protože veškeré sporné formulace budeme řešit především ve čtení druhém. Toto prvé čtení nebude o tom, jakým způsobem je co navrhováno a jak by se co dalo zlepšit. Toto prvé čtení bude pouze o jedné jediné věci - zda tato Poslanecká sněmovna chce umožnit registrované partnerství osobám stejného pohlaví, anebo ne. Každý z vás, kdo se zde bude schovávat za některé formulace, některé výroky typu o špatné připravenosti zákona či o tom, že zákon má být zpracován jinak, pouze skrývá to, že nechce umožnit registrované partnerství osobám stejného pohlaví.

Moje prosba tedy zní: řekněme si věci pravým jménem a diskutujme v tomto prvním čtení především o tom, zda chceme lidem, kteří již takto mají poměrně ztížené životní podmínky na rozdíl od většinové populace, aspoň nějakým způsobem zjednodušit a možná i trochu zradostnit a zpříjemnit život, anebo zda to prostě nechceme.

Přemýšlím-li nad nějakým zákonem, přemýšlím vždy o argumentech pro a argumentech proti. Na každou věc lze najít relevantní argumenty pro i relevantní argumenty proti. Přiznám se, že v tomto případě je relevantní argument proti skutečně velmi obtížné hledat. Těžko se hledají protiargumenty proti něčemu, co někomu pomůže, ale nikomu neuškodí. Přiznám se, že argumenty typu o oslabení statutu rodiny, o otevírání cesty k adoptování dětí apod. nemohu a ani nechci uznat, protože oslabuje-li se statut rodiny v dnešní době, oslabuje se ze zcela jiných důvodů než proto, že poslanci projednávají návrh zákona o registrovaném partnerství a že by jej rádi umožnili. Argument o prolamování cesty k adopci dětí je argumentem smyšleným, protože tento návrh zákona prostě nic takového neumožňuje. Tento argument mi připadá trochu jako argument typu kdo chce psa bít, hůl si najde, a pokud tento argument nemám, tak si ho prostě vymyslím.

Dámy a pánové, chci vás proto ještě jednou poprosit, abychom v prvém čtení skutečně rozhodli o tom, zda umožníme vznik takového institutu, nebo ne. Veškeré technické problémy, které tento zákon obsahuje - a já jsem si jich plně vědoma - mohou být odstraněny ve čtení druhém a předpokládám, že ústavně právní výbor, jehož předsedkyně je jedním z předkladatelů, se také ochotně bude podílet na přípravě tohoto zákona do druhého čtení. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní místopředsedkyni Buzkové. Nyní se slova ujme paní poslankyně Fischerová, po ní se připraví pan poslanec Melichar.

Poslankyně Eva Fischerová: Pane místopředsedo, dámy a pánové, stojím už podruhé před stejným problémem, a to je před zvážením, jak naložit s projednávaným zákonem. Je sice pravdou, jak zde před chvílí zaznělo, že první čtení je o tom, zda ano, či ne. Ale nelze se nezmínit o tom, proč ano anebo proč ne. Svůj názor musí každý diskutující zdůvodnit, pokud chce k tomuto zákonu přistupovat odpovědně. Myslím, že chceme-li toleranci k menšině, musíme být i tolerantní v této sněmovně k sobě navzájem a musíme být schopni zvažovat to, co kdokoli řekne.

Nyní mi dovolte se zmínit o některých konkrétních skutečnostech, které tento zákon řeší a které jsou pro mne vzhledem k vytvoření si názoru na tento problém naprosto zásadní. Chci zdůraznit, že tento návrh opravdu nedostatečně respektuje pojetí rodiny a také její role v naší společnosti. V § 7 předloženého návrhu zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví je uvedeno, že partnerské soužití má stejné právní následky jako manželství, pokud tento zákon nestanoví jinak. Tam, kde jiné právní předpisy mluví o manželství a manželech, použijí se tato ustanovení na partnerské soužití obdobně. Podle odstavce 3 téhož paragrafu projednávaného zákona se hovoří o tom, že to neplatí, pokud jde o úpravu vztahu k nezletilému dítěti.

Úzký významový vztah partnerského soužití k instituci manželství by však podle mého názoru vedl v praxi k řadě podstatných důsledků, které nejsou v návrhu v potřebné míře zohledněny a nejsou také dostatečně diskutovány ani v důvodové zprávě. Návrh zákona vůbec neřeší řadu konkrétních situací, které s sebou partnerské soužití přináší a které jsou již známy v zahraničí. To je například, když jeden z partnerů je již biologickým rodičem dítěte, problémy dědického práva v případě dětí, problémy vyživovací povinnosti, možnost či nemožnost umělého oplodnění.

Je třeba zdůraznit, že možnost adopce dětí nebo umělého oplodnění se vyskytuje v zahraničí jako požadavek na právní zakotvení ze strany homosexuálních párů. Jako příklad si dovolím uvést Dánsko, kde sdružení homosexuálů požaduje nyní, po deseti letech platnosti zákona o partnerském soužití možnost adopce dětí, společnou péči o dítě a také umělé oplodnění. Při nejasném vymezení této zvlášť složité i z etického hlediska důležité problematiky v parlamentním tisku 124 se tak vytváří nepřímý prostor pro následné požadavky obdobného charakteru, jako jsou uvedeny v zahraničí.

Obávám se, že předloženým návrhem zákona s nevyřešenými detaily bychom mohli zbytečně některé děti vystavit rizikovým podmínkám zkreslujícím představu jejich budoucího života. Předkladatelé se částečně o tomto problému zmiňují ve zvláštní části, v komentáři k § 7, avšak tento komentář z mého hlediska problém ohrožení podmínek rozvoje dítěte neřeší.

Z mezinárodního srovnání úpravy registrovaného partnerství vyplývá převládající rozdílný přístup k manželství a registrovanému partnerství. Pojmy sňatek a manželství tedy zůstávají vyhrazeny pro heterosexuální manželství. Snahy o liberálnější pojetí jsou spíše jen okrajové, jak vyplývá ze srovnávací studie, kterou má každý dostupnou v naší knihovně.

Zajímavá je zkušenost z rozhodnutí Ústavního soudu v Maďarsku v roce 1995, kdy sice byl vysloven požadavek na ukončení diskriminace stejnopohlavních vztahů, ale zároveň Ústavní soud rozhodl, že upření plných práv na uzavření manželství stejnopohlavním párům je v souladu s Ústavou Maďarské republiky. V občanském zákoníku Maďarské republiky byla pak v roce 1996 přijata inspirativní novela rozšíření institutu druh-družka na homosexuální páry: Životními druhy, pokud není jinak stanoveno právními předpisy, jsou dvě osoby žijící ve společné domácnosti, v citovém a hospodářském svazku, aniž by vstoupily do manželství.

Princip předloženého návrhu zákona, podle kterého partnerské soužití bude mít stejné právní následky jako manželství, pokud tento zákon nestanoví jinak, vede v rozporu s tvrzením v důvodové zprávě evidentně k dopadům také na státní rozpočet. Jde o dopady na příjmovou část v případě daňových úlev, na výdajovou stránku pak např. v oblasti vzniku nároků na vdovský či vdovecký důchod.

Pokud projednávaný návrh bude přijat v předložené podobě, dojde k řadě nepředpokládaných celospolečenských dopadů. Předkladatelé si pravděpodobně při zpracování návrhu potřebnými detaily dostatečně nezabývali. Navrhuji proto, aby tento návrh byl zamítnut. Zároveň doporučuji předkladatelům i sněmovně zvážit možnost řešení celého problému cestou úpravy občanských práv obdobně jako v Maďarsku.

Dámy a pánové, chci zdůraznit, opravdu mne k tomu nevede upírání rovných práv komukoli z těchto občanů. Naopak jsem přesvědčena, že jsou jen trochu odlišní než my, a považuji za zbytečné o tom hovořit. Děkuji vám. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní poslankyni Fischerové. Nyní bude hovořit pan poslanec Melichar, připraví se pan poslanec Kalousek.

Poslanec Jaroslav Melichar: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, již podruhé je Poslanecké sněmovně předložen návrh o partnerském soužití osob téhož pohlaví, když v minulém období byl nazván registrovaným partnerstvím. Myslím si, že název podstatný není, důležitější je obsah. Ten je stejný. Tentokrát však doufám v příznivější výsledek.

Osobně řadím tento zákon do skupiny těch předloh, které jako lakmusový papírek prokáží, do jaké míry jsme - obrazně řečeno - schopni překročit svůj stín, jak moc či málo podléháme zažitým mýtům a předsudkům vůči občanům odlišnější sexuální orientace, než je obvyklá. Někteří z nás jsou dejme tomu ochotni před takto orientovanými osobami zavřít oči, případně je litovat nebo na ně pohlížet jako na handicapované jedince, se kterými si příroda podivně zahrála. Tedy nebudou je veřejně zatracovat, ale přáli by si, aby zůstali v ústraní, aby nebyli na očích tzv. normální společnosti. Nechci polemizovat o takovém nahlížení či hodnocení homosexuality, protože od toho jsou odborné semináře, kde se mohl s touto problematikou seznámit každý, kdo chtěl získat ke svému přemýšlení či závěrům dostatek informací.

Chci zdůraznit, že předloha zákona v žádném případě nenahrazuje rodinu ani manželství. Námitka, že přijetím zákona je ohrožena rodina coby základ státu, je námitka nepravdivá. Registrované partnerství osob stejného pohlaví není manželstvím, neuzavírá se sňatek, ani neumožňuje adopci či osvojení dětí.

Zákon řeší majetkoprávní vztahy, dědické záležitosti, péči o partnera v době nemoci atd.

Dámy a pánové, prokažme vstřícnost, porozumění a toleranci vůči těmto občanům, jejichž počet nepřesahuje ani 5 % populace. Umožněme jim rovnoprávnější postavení ve společnosti. V případě schválení zákona vidím jeho smysl nejen v jeho praktické stránce, což je záležitost ekonomicko-právní, ale stejný a možná větší význam spatřuji v jeho psychologickém dopadu, v jeho působení na psychiku a získávání sebedůvěry takto orientovaných osob. Místo skrývání a strachu z prozrazení pomůžeme těmto lidem žít v oblasti tak důležité pro život, jako je láska, cit a sex bez ponižujícího pocitu. Schválením zákona zmírníme trápení, bolest a stresy i jejich blízkým příbuzným. Stává se často, že právě nejbližší příbuzní těžce nesou skutečnost, že jejich syn či dcera jsou orientováni na stejné pohlaví. Mnohdy to vede i k osobním tragédiím. Tímto zákonem tedy pomůžeme ještě většímu okruhu občanů než jen odlišně sexuálně orientovaným osobám.

Dámy a pánové dovolte mi závěrem říci, protože může vzniknout dojem, že jde u této předlohy zákona o střet poslanců nábožensky založených versus poslanců ateistů, že patřím mezi věřící, jsem křesťanem. Ještě doplním, jak bývá dobrým zvykem sněmovny, že v mé rodině ani v příbuzenstvu není nikdo orientován na stejné pohlaví. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Melicharovi. Před panem poslancem Kalouskem vidím zvednutou ruku člena vlády, pana kolegy Pavla Dostála. Hovořit bude ministr kultury Pavel Dostál. Prosím, pane ministře, ujměte se slova.

Ministr kultury ČR Pavel Dostál: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, můj názor v těchto souvislostech znáte z loňského projednávání. Já se domnívám, že bych jen rozmělňoval argumenty, které jsem použil, a proto nebudu o tomto problému dlouho mluvit. Stejně tak doufám, že nebudou mluvit lidé, kteří zde sprostě uráželi naše homosexuální spoluobčany.

Já bych se chtěl vyjádřit k některým diskusním příspěvkům právě z toho hlediska -i k dnešnímu příspěvku paní poslankyně Fischerové -, že jsem neměl možnost se vyjádřit. To strašení malými dětmi, které vyrostou v partnerském svazku homosexuálního páru, je, prosím, podloženo nějakými argumenty? Je zde případ, že by někdo přivedl nějaké dítě do mravního morálního bahna? Já takový případ neznám. Já znám pravý opak. Mám kamaráda, je mu 56 let. Měl tu smůlu, že se narodil baletce, která zemřela, jeho otec tanečník homosexuál ho vychoval. Vychoval ho tak, že nemám pocit, že byl postižen tím, že vyrůstal v homosexuálním vztahu dvou tanečníků. Ten je tak heterogenní, paní poslankyně, že by možná pohoršoval lidovce více než homosexuálové. (Smích v sále.)

Já bych se chtěl zaměřit na něco, co jsme dostali na lavice. Nevím, jak je možné, že služba parlamentu roznese poslancům do lavic nějaký anonymní materiál. Takto bychom mohli dostat materiál, že homosexuálové patří na hranici a všichni bychom si to museli přečíst. Já nevím, kdo to rozděluje, ale nějaké fórum angažovaných křesťanů z nás dělá pitomce. Nemám nic proti angažovaným křesťanům, já dokonce nemám nic ani proti neangažovaným křesťanům, ale musím se ohradit proti tomu, že fórum angažovaných křesťanů označuje naše homosexuální spoluobčany za postižené lidi. Musíme si při této diskusi uvědomit, že to jsou lidé rovnoprávní, zdraví, že jsou to lidé, kteří patří do naší společnosti, a že mnozí z nich jsou možná chytřejší než deset angažovaných křesťanů dohromady. Je to urážka těchto lidí, je urážející dostávat takovéto dokumenty na stůl.

Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám citoval z tohoto pamfletu. Větší pitomost jsem nečetl. Cituji: Nelze brát na lehkou váhu ani pokusy s donošením plodu v mužském organismu, které mohou později opět vyvíjet tlak na legislativu. Když si toto přečte nějaká poslankyně, která se bude domnívat, že muž může otěhotnět, bude z toho diskuse na další čtyři hodiny. (Smích v sále.)

Milé dámy, milí pánové, promiňte, že to probírám v této rovině, ale já si dovedu představit tu rovinu, která přijde, to dramatizování toho, co čeká naše nebohé děti. Ostatně už jsem to slyšel od své kolegyně a kamarádky paní Fischerové. Proto volím tuto rovinu.

Toto projednávání, dámy a pánové, je ale o tom, že každá demokracie se pozná podle toho, jak se chová k menšinám. I naše demokracie by se měla chovat k této menšině tak, abychom si zasloužili označení, že jsme demokraté. Výsledek tohoto jednání, dámy a pánové, bude zprávou o nás, heterogenních, bude o nás, kterak my jsme svobodní, protože pokud chceme být svobodní, nemůžeme brát svobodu jiným. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji ministru kultury Pavlu Dostálovi. Nyní je řádně přihlášen pan poslanec Kalousek, kterého ale v jednacím sále nevidím, tudíž ztrácí pořadí. Hovořit bude paní poslankyně Parkanová a po ní pan poslanec Kvapil. Paní kolegyně, ujměte se slova.

 

Poslankyně Vlasta Parkanová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jakkoli mohu říci, že není příliš toho, s čím bych mohla souhlasit z právě předneseného projevu pana ministra Dostála, tak musím říci, že přinejmenším ve dvou věcech s ním souhlasím, a to je to nešťastné označení homosexuálních občanů za občany postižené a pak ten příměr s mužským těhotenstvím. Samozřejmě, i já to považuji za velmi nešťastné a myslím si, že je velká škoda, že takové věci tady dostáváme a že je někteří zcela účelově používají.

Jinak si myslím, že více věcnosti a méně emocí nám v této debatě zcela jistě prospěje. Chtěla bych říci, že debatu o návrhu zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví není možné redukovat pouze na problematiku gayů a lesbiček. Postoj k této věci se musí odvíjet - jakkoli to tady bylo mnohokrát zpochybňováno a zcela jistě ještě bude - od širšího rámce, a tím je status rodiny a v užším slova smyslu manželství muže a ženy, které je dnes státem zvýhodňováno před jinými formami soužití. Protože věřím, že se ještě všichni stále shodneme v tom, že existuje rozdíl mezi právy, která jsou přiznávána každému, a výhodami, které jsou přiznávány pouze některým, budou se naše postoje v této otázce lišit především v tom, zda se domníváme, že vedle manželství má být stejně zvýhodněn i obdobný svazek lidí stejného pohlaví, či nikoliv.

Příčiny preferovaného postavení rodiny sahají až k samotnému úsvitu civilizace. Po desítky tisíc let je rodina základní podstatou uspořádání každé lidské společnosti. Je produktem evolučního procesu, který při svém výběru pracuje proti lidem, kteří jsou náchylní opustit své potomstvo, a pracuje ve prospěch těch, kteří jsou připraveni o potomstvo pečovat a tuto péči zajišťovat v rámci příbuzenstva, které je charakterizováno především genetickou linií.

Výčet sociálních funkcí rodiny však zdaleka nemůže vystihnout její podstatu. Právě zjednodušený pohled na rodinu a manželství stál na počátku velmi hluboké krize, která rodinu a s ní celou společnost postihla v posledních desetiletích.

Mohu jmenovat jenom namátkou. Neúplné rodiny, vysoká potratovost, odmítání odpovědnosti vůči dětem i starým lidem, zvyšující se zločinnost mladistvých, závislost na drogách a mnohé další. Jistě můžete namítnout, že tyto jevy mají i jiné příčiny, než je postupný rozklad rodiny. To však nic nemění na tom, že novodobý rozklad rodiny je jeden ze základních předpokladů tohoto vývoje. Na počátku oslabování rodiny stojí teorie, že lidská pouta manželství a rodičovství jsou produkty stále se proměňujících sociálních a ekonomických modelů. Pod tímto zorným úhlem postupně převládl v moderní společnosti takový pohled na manželství, který říká, že se vlastně jedná o smlouvu, a předkladatelé tohoto návrhu zákona uvažují podobně. Manžel uzavírá smlouvu s manželkou a oba uzavírají smlouvu se státem.

Smluvní pohled na manželství je lákavým výplodem právního pozitivizmu při výkladu velmi složitých a právně těžko postižitelných a vymezitelných společenských jevů. Potíž tohoto výkladu je ale v tom, že pokud je manželství smlouvou, pak porušení této smlouvy z jedné strany nutně znamená příčinu k vypovězení smlouvy i ze strany druhé. Jakmile má jedna strana důvod se domnívat, že strana druhá přestala plnit své závazky, cítí se být oprávněna přestat plnit své. Jinými slovy myšlenka manželství jako smlouvy znamená, že má práva a mé závazky jsou podmíněny tím, že druhá strana plní své závazky. Právě smluvní pojetí manželství vedlo postupně k jeho oslabení, které je často falešně vykládáno jako změna funkce a významu rodiny v moderní společnosti. Různé progresivní teorie začaly manželství vydávat pouze za jeden z možných způsobů života s tím, že rozvod je vlastně součástí normálního rodinného cyklu a že není selháním.

Alternativní způsoby soužití, jako je život na hromádce, život ve skupině či život s partnerem stejného pohlaví, začaly být vykládány jako rovnocenné způsoby při dosahování individuálních cílů. K těmto sociálně inženýrským pohledům na rodinu se přidává i rovnostářský pohled na muže a ženu, který ze správné premisy, že jsou si oba rovni, usuzuje, že jsou stejní, že jsou zaměnitelní, že se vlastně jedná o psychicky a snad dokonce i fyzicky identická stvoření, u nichž lze případné rozdíly vysvětlit pouze rozdílnou výchovou nebo prostředím.

Po všech experimentech s manželstvím a rodinou je čím dál jasnější, že se jedná o nejdůležitější instituci společnosti, instituci, kterou nelze jednoduše přizpůsobovat a měnit v závislosti na požadavcích doby. Není jen jednou z několika možností způsobu života. To není aréna, kde se vyjednává o právech, to není řetězec úvah nad náklady a výnosy. Je to veřejný závazek, který je vyvolán vzájemnou láskou, ale je to závazek i tam, kde láska chybí. Manželství tedy není smlouva v právním ani obchodním smyslu. Je to status či stav, kterým na sebe beru určité povinnosti, a ty povinnosti jsou absolutní, zcela bez ohledu na to, jak si počíná můj partner.

Pokud máme rozhodnout otázku, zda postavit z hlediska státu na stejnou úroveň manželství muže a ženy i soužití dvou lidí stejného pohlaví, a upozorňuji, že z hlediska zákonů je zcela lhostejné, zda spolu provozují sex či nikoliv, tak nejde o problém tolerance nebo netolerance k homosexuálům, jak se nám mnozí pokoušejí podsouvat. Naše dilema je ve skutečnosti primárně v tom, zda přijmeme onen předpoklad, že manželství je smlouvou dvou rovnostářsky pojatých lidí, kteří sledují výhradně své vlastní cíle a zájmy, nebo naopak svazkem lidí, kteří potenciálně mohou vytvořit rodinu, kde minulost tvoří prarodiče, přítomnost manželé a budoucnost jejich děti, a mohou tak učinit svůj národ a lidstvo nesmrtelným.

Každý rozumný stát respektuje a ctí legitimní cíle a zájmy všech svých občanů, ale podporu a preferenční zacházení slibuje pouze těm, jejichž cíle jsou i v jeho bezprostředním -a v tomto případě lze říci - i životním zájmu. A to homosexuální svazek není.

Kromě toho, že předkladatelé zákona vycházejí z mylných východisek, mýlí se i v řadě dílčích tvrzení. Dovolte mi zmínit alespoň některé. Registrace homosexuálního partnerství má přinést větší stabilitu vztahů, a tím údajně omezit šíření nemocí spojených s promiskuitou mezi homosexuály. To je ovšem velmi málo pravděpodobné. Věrnost je totiž založena na zcela jiných hodnotách, než je úřední papír, a platí to pro všechny bez rozdílu. To, co oficiální svazek může omezit, a je to možné jak u homosexuálů, tak u heterosexuálů, není samotná promiskuita, ale rozpad vztahu dvou lidí v jejím důsledku. Tím sice úředně posvěcený svazek přispívá ke stabilizaci partnerských vztahů, nikoliv však bezprostředně k omezení promiskuity samotné.

U heterosexuálního manželství je stabilita vztahu velmi důležitá pro výchovu dětí, a proto na ní existuje společenský zájem, který je velmi výrazný. Z toho důvodu budou vždy více komplikovány rozvody u párů, které mají děti. Prakticky tak můžeme vidět, že stabilita partnerských vztahů není hodnotou sama o sobě, ale pouze tam, kde na ni existuje veřejný zájem. V případě homosexuálních svazků je výhradně věcí svobodné volby dvou lidí stejného pohlaví, zda budou žít spolu, budou si věrní nebo nevěrní, jestli se rozejdou nebo nerozejdou. Z hlediska společnosti neexistuje důvod k tomu, aby usilovala finančními nebo mocenskými stimuly o dlouhodobou stabilitu jejich vztahu a ochraňovala ho před rozpadem ve speciální instituci jen proto, že se v jistý okamžik měli rádi. Takový vztah je soukromou věcí zúčastněných, a pokud pro ně stát může něco udělat, pak je to pouze to, že v maximální míře přispěje ke zjednodušení a odmítnutí kritizování jejich vztahu ke třetím osobám včetně státu. Nepochybuji o tom, že chtějí-li dva lidé nezávisle na své sexuální orientaci na sebe hledět jako na osoby vzájemně blízké, stát jim v tom může a má vyjít maximálně vstříc.

V důvodové zprávě předkladatelé také tvrdí, že přijetí zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví neovlivní negativně sňatečnost při vytváření tradiční rodiny. Jsou hluboce přesvědčena, že i v tom se mýlí. Právě přijetím tohoto zákona bude totiž tradiční forma soužití degradována na smluvní svazek, vedle kterého existují i jiné smluvní svazky. tím znovu dojde k relativizaci a oslabení rodiny i u těch, kteří po homosexuálním sňatku netouží. Vše, co na straně společenského statusu získáme pro homosexuální páry, ztratíme u tradičního manželství a rodiny. Namísto abychom rodinu chránili a hledali další možnosti pro její posílení, připravujeme zde její další degradaci. V situaci, ve které se dnes rodina nachází, to může mít velmi negativní následky. To není obava z toho, co by se mohlo stát, to je obava z toho, co se už děje a co v případě přijetí tohoto zákona se bude dít ještě s větší intenzitou.

Dámy a pánové, žádný slušný člověk nemůže projevovat pohrdání, netoleranci a podobně zavrženíhodné postoje vůči někomu jen pro jeho sexuální orientaci. Ta totiž sama o sobě není hodnotou. Každý člověk je velmi složitou bytostí, která má právo na úctu a rovné postavení s ostatními. Ten, kdo to nectí a nechová se k jiným s tolerancí, zaslouží opovržení a stát má povinnost na něm adekvátní přístup vynucovat.

Právě projednávaný návrh zákona však problém netolerance ani diskriminace homosexuálů v mezilidských vtazích neřeší a naopak nové problémy, o kterých jsem hovořila, přináší. Proto navrhuji jeho zamítnutí. Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní poslankyni Parkanové. Nyní bude hovořit pan poslanec Kvapil, připraví se pan poslanec Karas.

Poslanec Tomáš Kvapil: Vážený pane předsedající, vážená nepřítomná vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví a o změně a doplnění některých zákonů jsme obdrželi jako sněmovní tisk č. 124. Podle tohoto návrhu smlouvu o partnerském soužití mohou uzavřít dvě osoby stejného pohlaví starší 18 let, z nichž alespoň jedna je občanem České republiky. Smlouva musí být uzavřena formou notářského zápisu a registrována příslušným orgánem matriky. Na partnerské soužití se nahlíží stejně jako na manželství, avšak s tou výjimkou, že těmto osobám nemůže být svěřeno dítě do výchovy. Partnerské soužití může být zrušeno smlouvou partnerů nebo rozhodnutím soudu na návrh jednoho z nich.

Nemůže být pochyb o tom, že osoby stejného pohlaví, které žijí jako partneři, si nepochybně zaslouží stejnou úctu a pochopení jako každý jiný člověk. Zákony, které dnes platí, umožňují, aby tito lidé mohli společně vlastnit majetek, po sobě dědit, získat informace o zdravotním stavu partnera, uzavřít smlouvu o vzájemné vyživovací povinnosti apod. Domnívám se však, že přijetí této právní úpravy je neopodstatněné a dokonce může být pro budoucnost společnosti ohrožením. Proč?

Upravme si nejprve název zákona, tak aby přesně vystihoval jeho obsah. Zákon o poskytování výhod osobám, které žijí jako partneři. Podstatou zákona je skutečně vedle společenského uznání především zvýhodnění těchto osob tak, jako jsou zvýhodněni manželé. Manželství zákon o rodině ve svém prvním paragrafu definuje takto:

Manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.

Rodinu jako svou základní buňku společnost podporuje, a proto jí dává skutečně nějaké výhody. Jsou to otázky spojené s dědictvím, daněmi, důchody apod. Rodiče přivádějí na svět nové potomstvo, obětují pro své děti zdraví, finanční prostředky, čas, ženy svou kariéru apod. Bez této jejich oběti by společnost zanikla, a proto se jim snaží pomoci. Nikdo snad nepochybuje o tom, že si instituce rodiny a manželé jako její nutná podmínka takovouto pozornost a podporu ze strany státu zaslouží. Ne proto, že jsou heterosexuálové, ale pro svoji nenahraditelnou úlohu ve společnosti.

Nevidím však důvod pro stejné zvýhodnění jiných skupin občanů. O tom, jak ocenit to, že jeden občan pečuje o druhého, je samozřejmě možno vést diskusi, ale tato otázka bezprostředně nesouvisí s projednávaným návrhem zákona.

Rodina je přirozená instituce, není svázána s určitou dobou nebo kulturou. Připravuje občany budoucnosti a společnosti tak poskytuje neocenitelnou službu, která nemůže být jinak nahrazena. Proto si zaslouží výjimečné postavení. Jakékoli nabourávání této výjimečnosti rodiny znamená, že si společnost podřezává větev, na které sedí. Proto se i já připojuji k návrhu na zamítnutí předloženého zákona.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem chtěl v tuto chvíli ukončit svůj příspěvek, ale nicméně pan ministr Dostál ve svém vystoupení mě vyprovokoval a domnívám se, že je spravedlivé, aby to, co zde on vytrhl z kontextu, tak bylo uvedeno v plném rozsahu. Proto přečtu pamflet, který on takto označil, tak jak jsme ho dostali na lavici, aby si každý, kdo chce, mohl udělat úsudek nejen na základě toho, co on prostě považoval za vhodné použít:

Vážení poslanci, zamýšlíme se s vámi nad zákonem o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví a máme obavy, že jeho eventuálním přijetím: oslabíte význam rodiny. Význam rodiny bývá často podceňován, což má negativní vliv na etickou úroveň společnosti ve všech oblastech a následně se projeví i poklesem ekonomické úrovně.

Legalizace alternativního svazku zpochybní jedinečnost rodiny a její hodnoty, jak shodně konstatuje Světový kongres rodin ve své deklaraci. Vytvoříte předpoklady pro další krok k osvojování dětí. Přestože návrh zákona vylučuje svěření dětí osobám, které uzavřely smlouvu o partnerském soužití, je zde reálné nebezpečí dalších tlaků, které toto budou chtít ze zákona vyjmout. Zákon neřeší péči o děti, které byly dříve přidělené osamělým osobám, a potom by uzavřely partnerskou smlouvu. Nelze brát na lehkou váhu ani pokusy s donošením plodu v mužském organismu, které mohou později opět vyvíjet tlak na legislativu. Minete se s cílem.

Oceňujeme, že navrhovaný zákon chce pomoci takto postiženým lidem, pouze jsme přesvědčeni, že není šťastným řešením. Proto vám nabízíme: na řešení této obtížné problematiky se chceme s veškerou vážností podílet, ale tak, aby výsledné řešení negativně neovlivnilo budoucnost společnosti. Dnes lze situaci těchto osob, až na malé výjimky, řešit v rámci stávajících zákonů. Váš hlas může ovlivnit vývoj v naší zemi víc, než je dnes patrno.

Fórum angažovaných křesťanů, mluvčí ing. Mojmír Kovář a Pavel Tůma.

To je tedy přesné znění toho, co zde pan ministr Dostál citoval. Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Kvapilovi, hovořit bude pan poslanec Karas, připraví se pan poslanec Payne.

Prosím, pane kolego.

Poslanec Jiří Karas: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, sešel se rok s rokem a tzv. homosexuální manželství, které jsme vloni z tohoto parlamentu vyprovodili dveřmi, opět se dere zpět oknem.

Je pozoruhodné, že zatímco vloni koaliční vláda složená ze zástupců několika politických stran tento návrh po zralé úvaze a se seriózním zdůvodněním zamítla, letos jej vláda bez velkých rozpaků doporučila.

Návrh registrovaného partnerství staví spojení homosexuálně orientovaných jedinců prakticky na stejnou úroveň jako trvalé společenství muže a ženy, jehož smyslem je především výchova dětí. A zdůrazňuji, že mám na mysli výchovu dětí v úplné rodině, kde je zastoupen jak muž-otec, tak žena-matka, kteří společně dětem předkládají i předávají své nezaměnitelné role.

V politických souvislostech to uvádím proto, že z naší paměti se pomalu vytrácí vědomí faktu, že ve všem, co přátelé starých pořádků činili a činí, je spodní tlak na rozbití systému, kterým odpírá neomezenou a nekontrolovatelnou moc. Cílem je zničení rodiny, která tvoří základ demokratického státu a občanské společnosti. Dokládají to už útoky proti instituci rodiny a první potratový zákon ve světě v prvních letech sovětského Ruska. Totalitním dědictvím je i dodnes platný interrupční zákon, podle něhož každoročně umírají desetitisíce počatých dětí. Porovnejme, kolegyně a kolegové, tuto starost o lidská práva malé skupiny lidí a bezcitnou tvrdost ve vztahu k nenarozeným dětem. Těch bylo jen za poslední léta totalitního panství zahubeno na půl milionu.

Jestliže se dnes k politickému tažení za zrovnoprávnění homosexuálních dvojic s manželstvím propůjčují i někteří zástupci stran, kterým jsme si zvykli říkat demokratické, je to vážný symptom intoxikace našeho hodnotového systému. Jen tak je možné, že zatímco nenarozeným dětem je hromadně upíráno základní lidské právo, právo se narodit, pro homosexuály se žádá právo, které patří výhradně rodině vychovávající děti.

Rodina při výchově dětí nejen plní pro společnost životně důležitou reprodukční funkci, ale také nese za výchovu dětí plnou odpovědnost.

Právě za to se jí dostává ochrany a podpory společnosti, vyjádřené v zákoně o rodině. Proč degradovat rodinu stavěním homosexuálního partnerství na její úroveň? Bylo by scestné dávat stejná privilegia někomu, kdo už z povahy svých sklonů není schopen funkce rodiny plnit. Proto registrovanému partnerství nelze přiznávat rodinně právní charakter, jak v to zastánci předlohy doufají.

Protože opětovné nastolení tohoto již jednou zamítnutého návrhu zákona má kampaňovitý a nátlakový charakter, stojí za to pojmenovat některé věci pravými jmény. Především je to otázka, zda je homosexualita úchylka či odchylka, zda je to abnormita nebo varianta sexuálního chování. Dejme slovo sexuologům, ale tentokrát nejen těm, kteří tak říkajíc v živnostenském zájmu chápou sexualitu bez vazby k celku člověka i smyslu jeho života, jen jako oblast pouhého uspokojování sexuální potřeby. V jejich úzké profesní a deformovaném vidění se totiž může homosexualita snadno jevit jako varianta, anebo nanejvýš odchylka standardního způsobu sexuálního uspokojování. Jde ale o především o odchylku funkční, protože sex v historii je určen k předávání života a k vytváření společenství v manželství. Zde ovšem svou podstatnou funkci při plození a výchově dětí nemá. Mimochodem pro odchylku i úchylku máme jedno latinské slovo, a tím je deviace. Zatímco někteří homosexuálové a s nimi názorově spříznění zástupci jedné skupiny sexuologů tvrdí, že homosexualita není deviace, ale variace sexuálního chování, jiní sexuologové i celé lékařské školy zastávají názor, že jde o abnormitu, úchylku, čili deviaci.

Chtěl bych ale upozornit, že používají-li se slova odchylka, úchylka či deviace, nevypovídá to ještě nic, vůbec nic o lidské - zdůrazňuji o lidské - hodnotě osoby s homosexuální orientací. Pro vyváženost tedy musím uvést mínění té části sexuologů, kteří chápou sexualitu v souladu s jejím základním posláním a zapojením do celistvosti člověka.

Budu volně citovat české sexuologické prameny: Tradičně byla homosexualita řazena mezi sexuální deviace, a to dokonce jako nejtypičtější v objektu. Je také nejvíce prozkoumána, a protože její obraz je zrcadlovým obrazem normální heterosexuality, sloužila jako snadno pochopitelný model, na němž bylo možné vysvětlit a pochopit složitější problematiku deviace. Teprve z posledního mezinárodního seznamu chorob byla vyřazena, ovšem nikoliv z medicínských příčin. Motivem vyškrtnutí byla spíše politická snaha o eliminaci případné společenské a právní diskriminace homosexuálů. Homosexuální orientace totiž ze své medicínské podstaty opravdu přináší člověku některé nesnáze, které ji činí medicínsky zapříčiněným handicapem. Nemožnost odpovědného rodičovství, s tím související krize životního smyslu zvláště v pozdějších obdobích života, nedokonalá naplněnost partnerských vztahů jako jeden z činitelů partnerské nestability - to vše tedy znamená poruchu sexuálního zdraví.

Pokud se ovšem s problémy pramenícími z homosexuality někdo obrací na lékaře, je to vykazováno jinak, například jako egodistonní homosexualita, která je pokládána za zdravotní poruchu. Připomínám, že náhled či nenáhled poruchy sám o sobě není jejím kritériem.

Existuje také názor o výhradně vrozené homosexualitě, který zcela opomíjí homosexuální orientaci získanou. Již Sigmund Freud došel k závěru, že každý člověk je v jádru sexuálně nevyhraněný, přičemž jedna tendence převládne vlivem psychogenních faktorů. Identita pohlaví závisí také na tom, jak bylo dítě vychováváno, a bývá pevně zakotvena ve věku pěti let, když se vytvoří sebeobraz ztotožnění s jedním či druhým pohlavím. Dítě má velkou schopnost nápodoby a příklad rodičů je tím nejvýznamnějším výukovým nástrojem. Toto bychom si jako zákonodárci měli plně uvědomit, když projednáváme právě návrh tohoto zákona, který by mohl připravit půdu pro výchovu dětí v homosexuálním partnerství.

Druhým oblíbeným názorem části sexuologů je tvrzení, že homosexualita jako vrozená orientace nemůže být změněna. Výzkumy probíhající více jak padesát let však přinášejí poněkud odlišné závěry. V lékařské literatuře popisované případy léčby homosexuální orientace psychoanalytickými a psychoterapeutickými metodami vykazují v průměru 52% úspěšnost. Nejedná se přitom pouze o změnu vnějšího jednání, ale o skutečnou proměnu vnitřní sexuální orientace.

Těmito poukazy, dámy a pánové, na odlišné vědecké názory jsem rozhodně nechtěl ublížit těm, kteří se svým sexuálním údělem nejsou spokojeni. Ubližuje jim naopak zastírání skutečností, které pro ně mohou znamenat naději na změnu. Stále opakované tvrzení neměnnosti sexuální orientace je demotivující pro ty, kteří by rádi podstoupili léčbu, aby se stali heterosexuály.

Snažil jsem se přispět k vyjasnění podstaty homosexuální orientace z toho pohledu, který tu nebyl příliš prezentován, a tedy rozptýlit představy o homosexualitě jako normální, přirozené a neměnné variantě sexuální orientace. Kdyby tedy homosexuální soužití mělo podle navrhovatelů mít stejné právní následky jako manželství, znamenalo by to, že mají být vyvozeny stejné následky z velmi nestejných předpokladů. A to i když z těchto právních následků jako jediná podstatnější změna oproti loňskému zamítnutému návrhu byla letos vyňata úprava vztahů k nezletilým dětem, protože i to má svůj háček.

Podle navrhovatelů nemají být děti homosexuálním partnerům svěřeny do společné výchovy ani do společné pěstounské péče a rovněž je vyloučeno osvojení dítěte jako společného, případně ustanovení obou partnerů do funkce poručníků. To ovšem naprosto neznamená, že by v homosexuálním partnerství nemohly být osvojovány a vychovávány děti. Pouze by na to podle navrhovatelů nemohli mít oba partneři úřední papír. Ale k tomu, aby dítě v partnerství vychovávali, přece stačí jeden doklad. Ne snad? Koneckonců jeden z partnerů v takovém soužití může dítě vychovávat i teď, je-li mu svěřeno do péče, a to bez zvláštního zákona. Proč se tedy toto polovičaté ustanovení prosazuje do zákona? Nechám to na vaší úvaze. Já osobně v tom vidím zadní vrátka pro budoucí jednoduchou změnu, spočívající například ve vypuštění onoho podivného textu.

Přesto by rozhodně nebylo správné skupinu odlišně sexuálně orientovaných osob jakkoliv občansky diskriminovat. Právní ochranu občanů s homosexuální orientací je možné řešit zákonnou úpravou, která bude důsledně vycházet ze smluvního vztahu.

Již dnes mohou partneři stejného pohlaví uzavírat písemné dohody o vzájemných majetkových vztazích, o vzájemné vyživovací povinnosti a pro případ smrti si mohou majetek odkázat. Pro nikoho by nemělo být problémem sepsání dohody, která by mu jako osobě blízké umožňovala získání informací o partnerovi v nemocnici nebo na policii. A pokud jde o tzv. nároky vůči třetím osobám, např. o daňové úlevy plynoucí ze vzájemné vyživovací povinnosti nebo o důchod po zemřelém partnerovi, za nejvhodnější pokládám dílčí právní úpravy v oblasti práva finančního a sociálního zabezpečení.

Dámy a pánové, rád bych podpořil seriózní a detailně propracovanou právní úpravu potřebnou k lepšímu překonání homosexuálního postižení. Ale pokud jde o projednávaný osmiparagrafový návrh zákona o partnerském soužití, který je spíše karikaturou zákona o rodině, jsem přesvědčen, že to není ani vážný, ani domyšlený pokus skutečně řešit problematiku homosexuálních partnerství.

Dámy a pánové, zazněly zde pochybnosti o škodlivosti výchovy dětí v homosexuálním svazku, např. z úst pana ministra a poslance Pavla Dostála. Pokud má zájem, a pokud máte zájem i vy ostatní, mohu zapůjčit kazetu z amerického prostředí, která snad něco naznačí.

Vážený pane předsedající, dámy a pánové, z těchto důvodů navrhuji zamítnutí předlohy tohoto zákona.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Karasovi.

Nyní bude hovořit v rozpravě pan poslanec Payne, po něm v rozpravě vystoupí paní poslankyně Horáková. Pan poslanec Payne není, tudíž ztrácí pořadí. Pan poslanec Payne dorazil, dokonce dveře přímo rozrazil. Prosím, pane kolego, můžete hovořit. (Veselost.)

Poslanec Jiří Payne: Já se omlouvám, děkuji, pane místopředsedo za udělení slova.

Za prvé má-li podle tohoto zákona být položeno na stejnou rovinu takovéto registrované partnerství, partnerské soužití, pak je potřebné si nově položit otázku, co to je vlastně rodina. A já bych začal teď od mezinárodně právní základny. Rodina je instituce, která je chráněna celou řadou mezinárodních konvencí o lidských právech. Neexistuje ale žádná taková konvence, která by se vztahovala na homosexuální partnery. Jestliže bychom je chtěli zařadit do nějaké kategorie lidských práv, pak by takový problém patřil do kategorie ochrany menšin, nikoli do kategorie ochrany rodiny. Mám pocit, že už tady se ukazuje, že návrh svým způsobem se míjí s podstatou věci.

Vedle tohoto mezinárodního pohledu existuje i církevní pohled, který bych já dokonce rád doplnil ještě o psychoanalytický pohled. Pro církev je rodina svátost. Psychoanalýza dovede poměrně dobře říci, co se tím slovem myslí. Není to zcela triviální záležitost, přesto se to popsat dá. Tady existuje rozdíl - rodina, která má takovéto psychoanalytické založení, zatímco registrované partnerství jej nemá.

Tímto návrhem se údajně podle předkládané zprávy a úvodního slova má dosahovat -bylo použito slova - rovnoprávnosti, stejných práv. Já se ptám - kdo s kým má být rovnoprávný, koho s kým chceme zrovnoprávnit? Jde o to, proč by měla být rovnoprávnost mezi takovýmto partnerstvím a rodinou. Proč by neměla být rovnoprávnost s nějakou jinou právní institucí. To totiž z ničeho nevyplývá, to je pouze věcí názoru, pro to těžko najdeme argumenty. Sami předkladatelé zmiňují, že by připadala v úvahu rovnoprávnost řekněme se vztahem druh - družka. Na jiné straně proč by neměla být rovnoprávnost např. s islámem, kde každý může mít čtyři manželky, tak jako měl Mohamed. Ta rovnoprávnost je pojem, který je velmi nejasný. Abychom mohli říci, že chceme rovnoprávnost, tak musíme říci důvody, proč má být rovnoprávnost, koho a s kým.

Proč by neměla být rovnoprávnost osob v homosexuálním vztahu se svobodnými lidmi, kteří nežijí v rodině? V tom je rovnoprávnost. Takže pokud bychom chtěli něco udělat pro skupinu takto orientovaných občanů, myslím si, že bychom měli volit z kategorie právních nástrojů spíše nástroje, které se dotýkají ochrany menšin.

Zajímavé je, že autoři na jedné straně argumentují rovnoprávností a na druhé straně sami např. navrhují, aby § 93 zákona o rodině, který hovoří o vyživovací povinnosti, se na takto registrované partnery nevztahoval. To znamená, že manželé žijící v rodině jsou vázáni také povinností, že za jistých okolností rozvedený manžel nebo manželka bude muset splnit vyživovací povinnost ke svému bývalému partnerovi.

Já nevidím důvod, když žádáme rovnoprávnost, proč by to nemělo platit také pro takto registrované partnerství. Tam si sami předkladatelé tohoto návrhu protiřečí. Když jsme se pokoušeli hledat důsledky přijetí tohoto zákona, na některé z nich vláda upozornila ve svém vládním stanovisku, zjistili jsme, že v našem právním řádu jenom při hrubém prohledání existuje 3 700 odkazů na zákon o rodině. Pravděpodobně jich je daleko víc, ale naše počítačové systémy je nedokáží vyhledat úplně všechny. Předkladatelé po mém soudu neprošli všech 3 700 odkazů, aby mohli s jistotou říci, jaké důsledky přijetí tohoto zákona budou následovat. V tom je po mém soudu slabost celého tohoto návrhu, že vlastně mlčky chce - aniž by to předkladatelé prozkoumali - položit rovnítko po té právní stránce, právního zakotvení rodiny a takovéhoto partnerství.

Problémem je, při tomto režimu, kdy napřed položíme rovnítko a pak budeme hledat výjimky, ať už se jedná o § 93, ať už se jedná o vztah k dětem, se předkladatelé velmi kostrbatě snaží odlišnost, která je mezi takto registrovaným partnerstvím a rodinou, odstraňovat tím, že některá práva, některé zvláštní statuty, které jsou vázány na rodinu, se snaží zase z toho režimu vyjmout. Já myslím, že v tom je zásadně špatný přístup k řešení tohoto problému.

Já bych si dovedl představit, že zavedeme zákon, který bude mít několik málo paragrafů a který řekne: Existuje možnost pro osoby homosexuální, mimochodem to slovo v zákoně není, zaregistrovat se podle tohoto zákona nějakým způsobem. A potom můžeme - až budeme řešit novelu zákona o rodině, občanský zákoník, trestní zákon, otázku blízkých osob apod. - na těch místech, kde se nám to bude zdát vhodné, zvážit, zda chceme, či nechceme tam provést nějaké změny, úpravy, zda si to situace vyžaduje, či nevyžaduje.

Ten obrácený postup, který je navržen, po mém soudu vede k nepředvídatelným výsledkům, mimo jiné vede to také k tomu, že předkladatelé naprosto nesprávně píší v předkládací zprávě, že návrh zákona nebude mít dopad na státní rozpočet, ačkoli dopad bude mít, a to velice podstatný.

Vláda na to sama upozorňuje. Zejména v sociální oblasti přijetí tohoto zákona znamená navýšení fondů pro sociální politiku státu, protože se bude vyplácet celá řada důchodů, například vdovský důchod nebo vdovecký důchod, který normálně existuje, který má nahradit to, co je vyživovací povinnost, která je částečně zmiňována v § 93, ale i jinde v zákoně o rodině. Stát na sebe vlastně přebírá vyživovací povinnost, která je normálně mezi manžely, dokonce i mezi manžely rozvedenými. Ale autoři vyživovací povinnost - právě to podstatné - ze zákona vyjímají. Zdá se mi, že zákon směřuje ne k rovnoprávnosti, ale k tomu, aby všechna privilegia byla udělena, ale žádné povinnosti. Zatímco manželé mohou uzavřít sňatek, dokonce za to platí cosi leckde, uzavřou sňatek a chtějí být rozvedeni, tak podmínkou je, že musí spolu být minimálně v manželství, a podmínkou je, že musí minimálně šest měsíců spolu nežít. Podle tohoto návrhu se lze jeden den zaregistrovat, druhý den registraci zrušit. Jaké všechny právní úkony mezitím je možno provést, včetně například bezpodílového spoluvlastnictví manželů, potažmo partnerů. Že lze převést akciovou společnost v hodnotě miliard korun z jednoho partnera na druhého přes noc, aniž by byla zaplacena darovací daň. Já mám pocit, že tady se naskýtají naprosto nové metody tunelování, o kterých se doposud nikomu ani nezdálo.

Myslím, že rozporů, které najdeme v předloženém textu, je tam ještě daleko více. Řeknu ještě poslední. V obecné části se mluví o tom, že se nechce vytvořit rodinně-právní vztah mezi partnery, na druhé straně se říká, že ten rodinně-právní vztah vzniká se všemi důsledky pro právní řád, jaké to má.

Já mám pocit, že předkladatelé by měli skutečně zvážit tento návrh zákona, protože je nedokonalý, včetně toho, že například existuje dvojí zmocnění pro vydání vyhlášky Ministerstva vnitra, a přitom se evidentně jedná podle důvodové zprávy o tutéž vyhlášku. Zdá se tedy, že i po formálně legislativní stránce ten návrh nebyl dobře zpracován.

Na závěr musím říci ještě jednu věc, že z hlediska obecné politologie se asi nesluší, aby konzervativní politik takový návrh podpořil. Já se proto přihlašuji k návrhům, které zde zazněly, aby návrh byl zamítnut. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Paynovi.

Nyní bude hovořit paní poslankyně Horáková. Žádám ji, aby přistoupila k řečništi a ujala se slova. Připraví se pan poslanec Tollner. Prosím, paní kolegyně, můžete hovořit.

Poslankyně Monika Horáková: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, návrh zákona o partnerském soužití…

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Paní kolegyně, já vás ještě přeruším. Pokusím se zjednat poněkud důstojnější prostředí. Kolegyně a kolegové, projednáváme zákon, který se týká tolerance. Myslím si, že by bylo dobré, kdybychom tu toleranci měli i sami zde mezi sebou. Ti z vás, kteří si nutně potřebují něco vyřizovat, měli by tak činit mimo tuto jednací síň. Je to nezdvořilé a ruší to ty, kteří chtějí pracovat. Prosím, paní kolegyně.

 

Poslankyně Monika Horáková: Děkuji. Návrh zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví je určen osobám, které chtějí touto formou upevnit své citové vztahy, upravit si zejména vztahy majetkoprávní, ale z důvodu odlišné sexuální orientace nemohou vstoupit do svazku manželství.

Partneři mají společný majetek, mohou se vzájemně zastupovat, dědí po sobě, přechází na ně právo nájmu bytu, mohou jim být sděleny informace týkající se zdravotního stavu druhého partnera. Může se zdát, že se jedná o instituci, která velmi připomíná manželství, zejména s ohledem na výše zmiňovaná privilegia. Manželství je však z hlediska historického vývoje, funkce i kulturního vnímání jednoznačně chápáno jako životní společenství muže a ženy, jejich hlavním společenským úkolem se reprodukce lidského rodu.

I když to není zcela jasné, je manželství založeno na smluvním principu. Soužití dvou osob stejného pohlaví se proto jeví vhodné založit na základě smlouvy. Byť půjde o zvláštní smlouvu, odlišnou od typicky občanskoprávních smluv, toto soužití může plnit funkci manželství. Pouze ve vzájemném vztahu těchto dvou osob. Někdy i ve vztahu ke společnosti, ale v žádném případě nemůže být stavěn na úroveň manželství, zejména pokud jde o vztahy mezi rodiči a dětmi.

Proto je všude na světě používán pojem registrované partnerství a tato úprava nebývá řazena k rodinně právním předpisům, ale do samostatných zákonů. Ty umožňují homosexuálům, občanům České republiky, upevnit si svůj vztah a společnost si touto legalizací uvědomí, že homosexuálové nejsou nemocní nebo postižení lidé, ale že mají stejné právo na plnohodnotný život jako ostatní občané.

Chtěla bych se ve svém projevu více zaměřit na paragraf č. 7 - o následcích partnerského soužití. Odstavec první říká, že partnerské soužití má stejné právní následky jako manželství. Ne však ve vztahu k nezletilým dětem. Jedná se podle mě o velice klíčové ustanovení návrhů, které možná může být návodem pro dosud nerozhodnuté poslance. To, že homosexuální páry nebudou mít možnost osvojení dětí, je svým důkazem toho, že partnerské soužití osob stejného pohlaví se nedá srovnat nejen s manželstvím, ale ani s nesezdaným heterosexuálním párem.

Osobně se domnívám, že je to správně. Nejenže jsem zastáncem tradiční rodiny, tradičního pojetí role muže a ženy, ale i toho, že dítě má mít možnost optimálního vývoje, vyrůstat v prostředí, kde se učí vnímat klasické vzory mužské a ženské.

Je ovšem ale nasnadě podotknout, že i homosexuálové se museli nutně narodit heterosexuálním rodičům a vyrůstat v prostředí, které jim tuto možnost skýtalo. Přesto se z nich gayové či lesbičky stali. Soudí se, že sexuální orientace se tvoří již v průběhu čtvrtého až šestého měsíce prenatálního vývoje dítěte, jiní tvrdí, že je to až během prvních tří let dítěte. Nicméně to nic nemění na tom, že homosexuálové v této společnosti žijí a žít nadále budou.

Předpokládám, že odpůrci navrhovaného zákona budou argumentovat tím, že se tímto nepřímo adopce podporuje, a to právě tím, že nemůže dvěma lesbičkám zakázat pořídit si své vlastní dítě, které by bylo poté vychováváno vlastní matkou a její partnerkou.

 

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Paní poslankyně a páni poslanci, prosím o klid v jednacím sále.

Poslankyně Monika Horáková: Jedná se ale o argument zcela lichý. Jednak naše legislativa neumožňuje umělé oplodnění lesbiček, respektive svobodných žen, jednak bude pro ženu homosexuálně orientovanou určitým problémem si vlastního potomka opatřit. K tomu by totiž potřebovala otce. Navíc ani současná právní úprava nezakazuje dvěma ženám pořídit si a vychovávat dítě jedné z nich, takže uzákonění partnerského soužití osob stejného pohlaví by v tomto směru nepřineslo žádnou změnu.

Dovolte mi se nyní zaměřit na některé nesnáze, se kterými se homosexuální páry sdílející stejnou domácnost potýkají, a jaké změny by případné přijetí zákona přineslo.

U homosexuálů je omezena možnost zastoupení v běžných záležitostech, zejména přijímat za partnera běžné plnění, tudíž by odpadla nutnost zřizování plných mocí mezi partnery. Při společném nákupu nemovitostí je podmínkou, aby si oba dva zřídili zápis na listu vlastnictví. Není tedy možné jako u manželů zapsat pouze jednoho manžela a předpokládat. že smlouvu uzavřel s účinky pro oba manžele. Taktéž je výrazný problém v případě movitých věcí. Například při rozchodu nebo při úmrtí jednoho z nich může nastat problém v následném dědickém řízení. Při rozchodu odpadá nutnost sepisovat smlouvu při nákupu každé movitější věci. Mimo jiné to může mít velice nepříznivý vliv na vzájemný citový vztah partnerů ve smyslu jejich vzájemné důvěry. V případě smrti jednoho z partnerů může mít pozůstalý velké problémy s uplatněním svého dědického práva. Pozůstalý partner se může nacházet ve velice nepříjemné situace, kdy vzhledem k tomu, že se na základě občanského zákona o dědění životní partner ocitá ve druhé nebo ve třetí dědické skupině, kde partner dědí společně s rodiči pozůstalého či se sourozenci či spolu s dalšími spolužijícími občany. Zde ovšem může nastat závažný problém, kdy rodiče mohou v dědickém řízení prohlásit, že nepovažují partnera za pozůstalého partnera a spolužijící osobu. Partnerovi nezbývá nic jiného, než prokázat své spolužití u soudu.

Pokud oba partneři například nemají sepsanou smlouvu o společném majetku a pokud pozůstalý neprokáže vlastnictví k jednotlivým movitým věcem, může i o tento majetek snadno přijít.

Přijetím tohoto zákona by se poskytla možnost homosexuálním párům získat po partnerově smrti majetek nebo jeho část, o nějž se pravděpodobně společně starali, a odbouralo by se mnohdy ponižující prokazování svého vztahu k zemřelé osobě před soudem. Je pro tyto dva lidi nespravedlivé, že nemohou mít jistotu, že po smrti jednoho z nich společně spravovaný majetek nepřipadne úplně jiným osobám.

Návrh zákona odpovídá svou koncepcí i obsahem většině zahraničních úprav. Zakládá fakultativní majetkové společenství dvou partnerů. Domnívám se, že přistoupit na koncepci dílčích úprav v jednotlivých zákonech, které by umožnily homosexuálním párům mít podobná práva jako manželé ve věcech, na něž se zákon vztahuje, je mnohem složitější než úprava obsažená v jediném zákoně.

Lze se také domnívat, že by například byl prosazen návrh umožňující přechod nájmu bytu v případě smrti jednoho z partnerů na druhého, ale nebyla by přijata změna týkající se výčtu osob, jež jsou v případě onemocnění partnera informovány o zdravotním stavu nemocného. Tato koncepce není navíc obvyklá ani v jednom ze států, který homosexuálům tato práva již přiznal. Vždy je úprava obsažena v jednom zákoně s řadou odkazů na jiné předpisy.

Pevně doufám, že se každý z poslanců bude rozhodovat na základě svého vlastního svědomí, a doufám, že jsem možná některé z vás oslovila a možná některé přesvědčila. Děkuji. (Potlesk.)

 

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji paní poslankyni Horákové. Slovo má pan poslanec Pavel Tollner, připraví se pan poslanec František Pejřil.

Poslanec Pavel Tollner: Paní předsedající, dámy a pánové, je o mně všeobecně známo, že patřím k vášnivým odpůrcům tohoto zákona. Chtěl bych však být stručný, už proto, že tato předloha si v takto vypjaté době asi mnoho času ve sněmovně opravdu nezaslouží.

Chtěl bych proto říci - abych to zkrátil - že také plně souhlasím s tím, co tady řekli mí předřečníci - paní kolegyně Parkanová a pan kolega Payne. Rád bych informoval sněmovnu, že jen v tomto roce, to je do dneška, došlo petičnímu výboru 28 petic s 2018 podpisy vyjadřujícími nesouhlas s tímto návrhem zákona. Dalších 773 občanů podpořilo obsah těchto petic, jejich podání však nenaplňovala ustanovení zákona o právu petičním. Na mé jméno takové petice přišly tři. Kromě toho jsem v podobném duchu obdržel řadu dopisů. Vzpomenu Národní centrum pro rodinu, některé církevní organizace a další.

Já osobně spatřuji nebezpečí, které by existence takového zákona nepochybně přinesla, především ve zhoršení mravního a právního klimatu společnosti, zdravé a fungující rodině již beztak málo nakloněnému. Rád bych ovšem věděl, jak velká část čtyřprocentní minority, ke které chovám úctu, si tuto normu skutečně přeje, neboť mi připadá, že často nechutná mediální kampaň pro zákon je spíše vedena pro ten humbuk a cirkus sám. Tato kampaň, jíž jsme všichni adresáti - pochopitelně mladí více než staří - vyúsťuje pak v nepřijatelnou apoteózu jednání homosexuálního, bisexuálního a jiných zvráceností. Chtěl jsem říci prasečin, ale rozmluvili mi to. Myslím, že nejen mě taková situace irituje.

Abych byl stručný, připojuji svůj hlas k těm, kteří navrhují tisk 124 zamítnout v prvém čtení. Paní předsedající, prosím, tlumočte našemu heterogennímu panu ministru kultury, jinak tolerantnímu, že ti nemožní křesťané jsou přece ve státě minoritou. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Tollnerovi. Upozorňuji ho, že nejsem ženského pohlaví, ale vyřizuji panu poslanci Dostálovi to, co bylo vzkázáno. (Pobavení v sále.)

 

Poslanec Pavel Tollner: Omlouvám se jak paní místopředsedkyni, tak panu místopředsedovi.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Není za co, pane kolego. S faktickou pan poslanec Pleva a po něm řádně přihlášený pan poslanec Pejřil.

 

Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, jen bych chtěl poprosit, aby všichni odpůrci tohoto zákona nebyli spojováni s podobnými projevy. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Plevovi. Nyní bude hovořit pan poslanec Pejřil, připraví se paní kolegyně Dostálová.

 

Poslanec František Pejřil: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, stojíme před otázkou, zda podpoříme či nepodpoříme navrhovaný zákon o registrovaném partnerství, o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Podíváme-li se do vyspělých zemí, je tento problém více či méně řešen. Např. již v dubnu 1994 byl v Holandsku předložen návrh zákona o registrovaném partnerství. V dubnu 1996 předložil holandský parlament vládě rezoluci, ve které se praví: neexistuje objektivní ospravedlnění zákazu manželství stejnopohlavních párů. Věřím této větě a dávám jí svůj hlas.

Naši občané byli 50 let vedeni k tomu, aby se nezajímali o věci kolem sebe. Mnoho problémových záležitostí jako by neexistovalo. Ať se již jednalo o homosexuální menšinu, občany tělesně postižené či jakékoli jiné záležitosti vymykající se tzv. normálu. Tyto záležitosti však existují a nepřestanou existovat jen proto, že se o nich nemluví, že jsou zasuty do nějakého spodního šuplíku. S demokracií přišel čas věci řešit.

Jedna z těchto opomenutých otázek dnes leží před námi. Je to otázka citlivá, otázka našeho vnitřního postoje, chcete-li svědomí, otázka citu k důstojnosti člověka, otázka tolerance. Vím, že dobré myšlenky a návrhy se dají zneužít, ale toto riziko bylo a bude vždy a je na nás, aby bylo co nejmenší.

Vím, že předložený návrh o partnerském soužití osob téhož pohlaví není právě dokonalým dokumentem. Se základní myšlenkou však souhlasím. Jsem na straně těch, kteří tento zákon podpoří. Jsem totiž přesvědčen, že sexuální orientace není věc svobodné volby, ale je to úděl, se kterým se člověk narodí. Jsem proti dalšímu vydělování homosexuálů ze společnosti, jsem pro umožnění partnerům stejného pohlaví požívat stejných výhod jako dva partneři různého pohlaví.

Zákon o registrovaném partnerství řeší dlouho opomíjenou skutečnost, fakt homosexuální menšiny v naší republice. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Pejřilovi. Nyní bude hovořit paní poslankyně Dostálová, připraví se pan poslanec Benda.

 

Poslankyně Kateřina Dostálová: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové, návrh zákona o partnerském soužití, který máme dnes v prvém čtení projednat, prošel již širokou diskusí v naší veřejnosti, jak v roce minulém, tak v roce letošním. Mám ovšem dojem, že ve všech debatách a komentářích byl dán prostor především odpůrcům tohoto zákona. Jejich poslední argument - a teď mám na mysli článek ze dne 20. 3. v Lidových novinách - dle mého názoru hraničí takřka s hysterií a já po předchozích projevech poslanců Karase a Tollnera jsem přesvědčena, že mi tento názor dává za pravdu.

Posledním a údajně hlavním důvodem k zamítnutí je ohrožení rodiny, dle těchto odpůrců. Já jsem však v tomto komentáři a dnes v projevech mých kolegů nenašla jediný fakt či konkrétní příklad toho, jak budou naše rodiny ohroženy. Má snad pisatel a řečníci na mysli, že bude uzavíráno méně tradičních manželství? Budou snad po uzavření tohoto zákona naše soudy náhle zavaleny žádostmi o rozvod? Domnívám se, že ne. Ubude však zcela určitě takových manželství, která jsou ze strany gayů uzavírána pod tlakem veřejného mínění, avšak proti jejich přirozenosti. Jak tato manželství, často s dětmi, dopadají, víme všichni.

Pokud se opět vrátím k již zmiňovanému článku, tvrdí se v něm, že rodina přináší naší společnosti oběti v podobě výchovy dětí. Tuto snahu stát oceňuje v podobě výhod daňových, důchodů, dědických práv apod. Žádné jiné soužití občanů tuto funkci nevykonává, tudíž nemůže být zvýhodněno. Ovšem podle této logiky by měl stát striktně odebrat tyto výhody každému páru, který děti nemá nebo je mít nemůže. Pokud mám pokračovat v těchto absurditách, nemělo by být také umožněno požívání výhod manželství párům, jejichž věk již výchovu dětí neumožňuje.

Samozřejmě že hlavním úkolem rodiny by měla být výchova dětí, ale není-li to z různých důvodů možné, jsou zde zcela jistě další a neméně důležité hodnoty, které partnerské soužití odlišují od soužití ostatních skupin.

Mám na mysli dobrovolné zachovávání věrnosti jednomu partnerovi, omezení vlastních sobeckých potřeb v zájmu soužití, prohlubování soucítění. Toto všechno jsou hodnoty, které bychom zvláště v dnešní době měli ocenit. A také takto chápu funkci bezdětných manželství já. Ať jsou to muž, žena nebo páry stejného pohlaví, hodnoty vyplývající z jejich společného soužití zůstanou zachovány.

Jsem přesvědčena, že přijetím zákona o partnerském soužití nikoho a nic neohrozíme. Ani rodinu, ani lidovecké poslance, ani naše daňové hospodářství. Jediným a největším efektem bude to, že konečně naše společnost dá prokazatelně najevo svůj respekt k nezvolené odlišnosti. Pak snad přestane být takovým problémem pro některé naše spoluobčany přiznat se ke své přirozenosti.

Na závěr bych ještě rád poznamenala, že podobný zákon již platí v mnoha zemích Evropy, nejen v Norsku, Švédsku, Dánsku, ale také v religiózním Španělsku. Diskuse v současné době probíhá v Německu, Francii a Finsku.

V roce 1961 jsme byli první zemí ve východním bloku, která zrušila trestnost homosexuality. Já bych si přála, abychom v budoucnu nepatřili mezi poslední stát v Evropě, který takovýto zákon přijme. Proto navrhuji propustit tento návrh zákona do druhého čtení. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní poslankyni Dostálové. Nyní bude hovořit pan poslanec Benda, připraví se pan poslanec Jičínský.

 

Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, mnohé už bylo řečeno a já to nebudu opakovat. Zejména bych se chtěl přihlásit k projevu paní kolegyně Parkanové, která podle mého názoru velmi přesně vystihla rozdíl mezi soukromoprávní smlouvou a tradičním institutem manželství. Přesto si myslím, že k probíhající rozpravě je potřeba několik věcí říci.

Paní místopředsedkyně Buzková zde na začátku ve velmi emotivním projevu upozorňovala sněmovnu, abychom využili ustanovení jednacího řádu o rozdílu mezi prvním a druhým čtením. Já to naprosto respektuji, ale toto je možné, pokud jsou v návrhu zákona drobné legislativní nebo i věcné chyby, které je možné při jednání výboru opravit. Já tvrdím, že tomu tak není. Upozorňoval jsem na zcela zásadní chyby a problémy, které zákon obsahuje, již při minulém projednávání tohoto návrhu zákona. Navrhovatelé to nevzali v žádném případě v potaz. Vracejí to sem ve stejné podobě. Na některé věci už upozorňoval kolega Payne. Z institutu, který má velmi specifický způsob, např. rozchod, který manželství zabraňuje, aby bylo v masové míře zneužíváno - a dobře víme, že zneužíváno je např. k získávání občanství či dalším věcem - tento posun k registrovanému partnerství, které opravdu jeden den zaregistruji a druhý den odregistruji, prostě předložením smlouvy bez šance, aby to jakýkoli státní orgán zastavil, protože se jedná o podvod, může docházet k velmi hlubokému zneužívání.

Já jsem říkal při minulé schůzi, kdy byl tento návrh projednáván - být svobodný a nemít obavu z toho, že budu stíhán za bigamii, žádný majetkový převod bych už nikdy neprovedl jinak než přes registrované partnerství. To, kolik ušetřím, mi bohatě vynahradí případné úšklebky. To je první věc, kterou bych chtěl říci. Takže nepleťme se. V hlasování v prvním čtení tato sněmovna je povinna hlasovat o návrhu zákona, o tom, zda návrh zákona propouští. Tato sněmovna nehlasuje o něčem, co jsem v jednom svém rozhlasovém vystoupení nazval toleranční patent. Ten by musel vypadat úplně jinak. O toleranci se tato sněmovna má a musí bavit. Myslím, že opravdu některá vystoupení mých předřečníků byla za hranicemi tolerance. Mrzí mě, že zazněla. Ale sněmovna rozhoduje o zákonech a musí si tohoto rozhodování o zákonech být vědoma.

Tento návrh zákona sice tvrdí, že není o manželství, ale o registrovaném partnerství, ale je absolutně a ve všem o manželství s výjimkou právě výchovy dětí. Řekl bych dokonce, že tato úprava je ještě daleko nešťastnější, než byla v minulém návrhu zákona, protože tato úprava umožňuje osvojování dětí jedním z partnerů tohoto registrovaného partnerství nebo partnerského soužití dvou osob.

Jestli žije někdo v iluzi, že požadavkem homosexuální minority nebude výchova dětí, musím říci z toho, co běží v diskusi jak ve světě, tak z toho, co jsem absolvoval diskuse v posledním měsíci v televizi apod., požadavek samozřejmě přijde. Přijde, samozřejmě se začne říkat, vždyť na tom není nic špatného. Zde to dokonce zmínil pan kolega Dostál na příkladu svého kamaráda. Říkám, že příklad jednoho jeho kamaráda je mi velmi málo. Mám pocit, že strašení malými dětmi je výrazně podpořeno argumenty. Dobře víme ze všech možných i nemožných psychologických výzkumů, že tradiční rodina s otcem a matkou zajišťuje daleko lepší výchovu v globále. Samozřejmě že jsou lidé chybní a lidé, kteří zkazí své děti, nebo naopak dokáží své děti vychovat i v nevýhodném prostředí, ale v globále zajišťuje daleko lepší výchovu než například rozpadlá manželství. Tvrdím, že nepochybně zajišťuje i daleko lepší možnosti výchovy než homosexuální páry, kde zjevně řekněme příklad dítěti bude dávám velmi špatný.

Třetí věc, která by měla korektně zaznít: Jsem připraven se bavit o návrhu zákona, který bude opravdu o partnerském soužití, ale který si nebude hrát na manželství s problémy, které zde už byly zmíněny. Paní kolegyně Fischerová zmiňovala maďarský model. Chtěl bych upozornit, že velké země, které diskutují dnes o registrovaném partnerství - zde chci upozornit, že se paní kolegyně Dostálová mýlí, Španělsko nemá žádnou podobnou úpravu - např. Francie, v žádném případě nediskutují o manželství dvou osob stejného pohlaví. Francouzská debata je o tom, že by se zřídilo cosi jako manželství 2, jakási nižší úroveň manželství, které by nebylo tradiční kategorie, tradiční ochrany, ale bylo by to něco, co některé země znají jako žití na hromádce. Náš právní řád to zná jako druh a družka. Dokonce by v tomto zákoně nebylo stanoveno, že se to týká i osob stejného pohlaví, ale pouze soudní judikaturou by se došlo k tomu, že tomu tak je. Já tvrdím, že i dnešní právní řád České republiky de facto umožňuje, aby se soudní judikaturou došlo k tomu, že vztah druh a družka je aplikovatelný i na osoby stejného pohlaví. Chtělo by to jen se o to trochu zasazovat.

Ale pokud bude předložen návrh zákona, který řekne registrované partnerství nebo partnerské soužití osob téhož pohlaví má stejné právní následky jako druh a družka, možná ještě něco navíc, myslím, že je legitimní o něm diskutovat.

Zde nám je předkládán zdánlivě jednoduchý návrh, který ovšem ve svých sedmi paragrafech zahrnuje novelu několika set - mnohdy nepřímou novelu - zákonů této země. Samozřejmě i všech zákonů budoucích. Kdykoli se rozhodneme pro další úpravy rodinného práva, podle tohoto zákona samozřejmě budou dopadat i na registrované partnerství, resp. partnerské soužití osob téhož pohlaví. Zde se jedná o zásadní chybu. Výzvy, které zde mnohdy zaznívají, mnohdy velmi emotivní, výzvy k toleranci, k tomu, že by mělo být to či ono umožněno, nechť jsou sepsány. Najednou se v diskusi nad tím, co má být umožněno, můžeme mnohem věcněji bavit, co je ještě správné umožnit jenom kvůli vztahu dvou lidí, i když tomuto vztahu přikládáme velkou váhu, a co je manželství a rodině dáno z jiných důvodů, např. právě z důvodů výchovy dětí.

Já to rád říkám na příkladu daňových úlev na nezaměstnaného, resp. o domácnost pečujícího manžela nebo manželku. To je opravdu smysluplné jenom v těch případech, kdy se počítá, že nezaměstnaný, resp. o domácnost pečující manžel nebo manželka se stará o rodinu, stará se o společnou domácnost, případně když nejsou děti, že se na to připravuje a po dvaceti nebo třiceti letech starosti o domácnost už není ochoten nebo schopen pracovat. Žádné takové daňové úlevy nejsou v jakémkoli jiném typu společného soužití, ať už se budu starat o staré rodiče nebo o dospělé děti, nebo spolu budou žít dvě sestry. Žádné takové daňové úlevy nemají.

V okamžiku, kdy přejdeme na konkrétní veřejnoprávní výhody, které návrh zákona poskytuje nebo které mají být zákonem přiřčeny, najednou debata poběží úplně jinak a nebude v této emotivní rovině tolerance nebo netolerance. Myslím, že by to bylo správné.

Poslední poznámka - pan kolega Pejřil zmínil, že problém je ve vyspělých zemích víceméně vyřešen. To není pravda. V Evropě mají problém registrovaného partnerství vyřešeny severské státy, tj. státy s velmi odlišnou právní tradicí, a Maďarsko, a to ještě v podobě, kterou jsem zmiňoval a která je výrazně jiná než podoba před námi ležícího návrhu zákona. Ostatní evropské země včetně velkých, jako je Itálie, Německo, Francie a Španělsko, tento problém zatím vyřešený nemají. Také diskutují o tom, jakým způsobem má být tento problém řešen. Ve většině případů se spíše kloní k formě jakési soukromoprávní smlouvy, která by znamenala některé výhody ze strany státu.

Nemohu než souhlasit s kolegou Paynem, který řekl, že tento návrh o registrovaném partnerství chce veškeré výhody, které jsou zákony tohoto státu přiznávány manželství, a žádné povinnosti z toho vyplývající. Toto je podle mého názoru hluboká pravda a měli bychom se při hlasování o tomto návrhu zákona nad ní zamyslet.

Vzhledem k tomu, co jsem již řekl, a protože si myslím, že je to problém, o kterém sněmovna má diskutovat, navrhuji vrácení k dopracování tak, aby si institut partnerského soužití osob téhož pohlaví nehrál na manželství, ale byl nám předložen v podobě, která má řešit problémy, které v této oblasti asi mnozí z nás cítí.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Bendovi. Před panem poslancem Jičínským se s faktickou poznámkou hlásí paní kolegyně Šojdrová.

 

Poslankyně Michaela Šojdrová: Děkuji. Pane předsedající, přihlásila jsem se s technickou poznámkou k vystoupení kolegyně Dostálové. Ta nám sdělila, že i v tak religiózní zemi, jakou je Španělsko, byl přijat tento zákon. Není to pravda. Já se domnívám, že emoce nemají místo jak v projevech odpůrců tak ani v projevech zastánců tohoto zákona. Ve Španělsku takový zákon nebyl přijat. Mrzí mě, že jsou zde používány nepravdivé argumenty.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní poslankyni Šojdrové. Nyní bude hovořit pan poslanec Jičínský, připraví se pan poslanec Zahradil.

 

Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění, v první větě chci říci, že podporuji, aby tento návrh zákona byl postoupen do druhého čtení a aby podrobnější diskuse pak proběhla o jeho jednotlivých ustanoveních v rámci jednání výborů a v rámci druhého čtení ve sněmovně. Říkám to proto, že při minulém jednání jsem navrhl zamítnutí, nebo jsem byl s těmi, kdo navrhli zamítnutí. Obávám se, že došlo tehdy k přílišnému vyhrocení situace v tom směru, že diskuse probíhala - a tak to bylo i mediálně traktováno - kdo je pro, kdo je proti, bez ohledu na to, jak je dobrý úmysl proveden právně.

Z tohoto hlediska jsem už žádal některé navrhovatele, aby nám dali k dispozici dejme tomu překlad norského zákona a třeba návrh připravovaného francouzského zákona, o kterém v současné době ve Francii probíhá polemika, nebo návrh maďarského zákona, abychom měli dva právní texty, s nimiž můžeme náš návrh srovnat. Považuji to za důležité, protože takové srovnání nám ukáže, jak se určité problémy, o kterých se tu vede diskuse, řeší, a ne vždy je účelné vymýšlet vlastní úpravu. V tomto směru se obracím znovu na navrhovatele, aby jeden ze schválených zákonů nebo jeden z návrhů, o kterých jsem hovořil, nebo případně jiný nám dali k dispozici, protože to je skutečně důležité.

Jinak je pochopitelné, že v této věci jsou lidé rozděleni. Nemyslím si také, že diskuse, která tu probíhá, odvrátí kohokoli od úmyslu tyto ideje podpořit a obráceně, i kdyby probíhala ještě mnoho hodin. Je přirozené, že tu zaznívají různé názory, ale míra jejich dosahu na ty, kdo mají jiný názor, je podle mého názoru velmi omezená. I toto bychom měli mít na mysli, abychom zbytečně neopakovali argumenty.

Můj návrh je doporučit návrh zákona do druhého čtení. Doporučuji rovněž prodloužit lhůtu o 20 dní. Žádám navrhovatele, aby opatřili ještě alespoň dva překlady příslušných zákonů, protože přehled, který jsme dostali z Parlamentního institutu, obsahuje srovnání idejí, ale nikoli konkrétní právní úpravu, a o konkrétní právní úpravu teď jde.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Hovořit bude pan poslanec Zahradil, připraví se paní kolegyně Dundáčková.

 

Poslanec Jan Zahradil: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, ani já nebudu zbytečně protahovat tuto diskusi, protože mám pocit, že její délka je přímo úměrná klesajícímu zájmu poslanců, a navíc mám pocit, že ti, kteří zde v jednací síni zbyli, patří k té či oné straně, tzn. buď k rozhodnutým příznivcům, nebo k rozhodnutým odpůrcům zákona, a ti, kteří zde nejsou, ne náhodnou shodou okolností patří mezi ty, kteří nevědí, nebo nejsou rozhodnuti jak mají hlasovat. Přiznám se, že bych byl docela rád, kdyby tato situace zůstala zachována i během hlasování.

Dovoluji si na úvod svého vystoupení vyslovit nepřímý apel těm, kteří nejsou rozhodnuti a nevědí, jak mají hlasovat, aby to vyřešili jednoduše tím, že se odhlásí, že sněmovnu opustí. Jak známo, podle jednacího řádu je sněmovna usnášeníschopná za přítomnosti jedné třetiny poslanců. Tím sníží kvorum, a potom tedy nechť se rozhodne mezi rozhodnutými.

Já předpokládám, že vzhledem k tomu, že patřím ke spolupředkladatelům tohoto zákona, tak je asi předem jasné, jaká stanoviska je ode mne možno očekávat, a proto jsem také svůj původně dosti rozsáhlý projev zkrátil na zcela nezbytné minimum. Musím se přiznat, že charakter debaty - až na některé výjimky - mě zatím překvapuje docela příjemně svou věcností. Nebyl jsem sice v minulém období členem této sněmovny, leč z doslechu a ze sdělovacích prostředků si dosti dobře pamatuji, že minulá debata se odvíjela na poněkud jiné úrovni. Já jsem rád, že tomu v tomto případě již tak není.

Chtěl bych ještě připomenout, že řadu problémových okruhů spojených s tímto zákonem bylo možno diskutovat na semináři, který všichni navrhovatelé speciálně k tomuto účelu uspořádali před několika týdny zde na půdě Poslanecké sněmovny.

Časově byl tento seminář poměrně dobře sklouben se zasedáním Poslanecké sněmovny, takže bylo možno se ho zúčastnit a všichni poslanci a senátoři byli na tento seminář pozváni. Pouze mě mrzí, že ti, kteří dnes výrazně vystupují proti tomuto návrhu zákona, se ve velké většině tohoto semináře nezúčastnili, protože argumenty bychom si tam mohli vyjasnit a vyprecizovat a možná by zde nepadaly tak zjevné nepravdy nebo některá zkreslená tvrzení.

Myslím, že účel zákona je naprosto jasný. Směřuje k tomu, aby osobám homosexuálně orientovaným byla dána možnost jednak stabilizovat a jednak legitimizovat své partnerské svazky. Způsob, jakým jsme to udělali, je samozřejmě možné podrobit jakékoliv diskusi a já se jí také nebráním.

Nicméně přesto si dovolím nesouhlasit s panem poslancem Bendou, že případné změny, doplňující návrhy a dodatky k tomuto zákonu není možno uplatnit v rámci druhého čtení. Jsem přesvědčen, že to možné je a já se takovým případným změnám, pokud budou ku prospěchu tohoto zákona, samozřejmě vůbec nebráním.

Je jasné, že argumenty, které zde zaznívají, jsou jednak charakteru nevěcného, to znamená charakteru spíše emocionálního, morálního apod., a potom jsou tady argumenty charakteru věcného, které se týkají doslovného znění jednotlivých paragrafů resp. toho, jak je tento zákon napsán. Nicméně přesto zde dochází ke směšování těchto argumentačních rovin. Byl bych pro to, abychom je výrazně oddělili, abychom se bavili na jedné rovině o argumentech nevěcných, na druhé rovině o argumentech věcných.

Pokud jde o mne, z nevěcných argumentů na podporu tohoto zákona bych vyzdvihl především to, že jde svým způsobem nikoliv o jakousi afirmativní akci nebo pozitivní diskriminaci nebo přiznávání nějakých výhod jedné menšinové skupině obyvatelstva nad standard, kterým disponují ostatní, ale že je to naopak dorovnávání z diskriminujícího postavení do onoho postavení standardního. Podle mého názoru to tak je. Není to přechod z nuly do nějakého plusu, je to přechod z minusu do nuly. Měl jsem na toto téma řadu debat, shodou okolností s jedním z výrazných odpůrců tohoto zákona, se svým stranickým kolegou Markem Bendou, na půdách různých institucí a musím se přiznat, že on, byť nevědomky, vymyslel termín, který se mně osobně velmi líbí v nevěcné stránce, a použiji ho při této nevěcné argumentaci. Řekl, že tento zákon, jak je postaven, má charakter jakéhosi tolerančního patentu.

Dovolil jsem si tento termín přisvojit, dovolil jsem si ho zcizit panu kolegovi Bendovi a nyní ho používám, protože se domnívám, že to tak skutečně je. Jednou částí tohoto zákona určitě je charakter jakéhosi tolerančního patentu, resp. přiznání jakéhosi společenského statutu, společenského uznání i homosexuálním párům a těm, kteří chtějí legitimizovat tímto způsobem své partnerské svazky.

Pokud jde o věcné argumenty, zaznělo zde velmi mnoho argumentů především z titulu ochrany institutu rodiny a manželství. Musím říci, že bohužel tady docházelo ke zkreslování nebo směšování těchto dvou nezávislých institucí. Měla tady velikou pravdu paní kolegyně Dostálová, když tady hovořila o tom, že některé výhody, a to výhody finančního nebo ekonomického charakteru, jsou vázány na existenci dětí vzešlých z manželství, to znamená, že manželství je jakýmsi prvním předpokladem k založení rodiny, ale nelze mezi tím dělat rovnítko a také nikdo v návrhu tohoto zákona rovnítko nedělá. Musím trvat na tom, že žádné ohrožení rodiny jako základní instituce, na které stojí společnost, která - a tady mohu souhlasit s některými kolegy - je velice starou evoluční jednotkou lidského společenství, přestože lidstvo ve své historii prošlo i jinými fázemi, než byla fáze monogamního heterosexuálního partnerského svazku, tak že toto je základní stavební kámen, ale tento návrh ji v žádném případě neohrožuje.

Pokud jde o další argumenty, přihodil bych na hromadu argumentů, které tady zazněly pro návrh tohoto zákona, ještě jeden argument, který mi připadá docela použitelný pro kolegy, přestože tento návrh zákona nemá charakter stranický a jeho podpora či nepodpora prochází všemi parlamentními stranami s jednou výjimkou v různém poměru, a sice argument, který použiji, se spíš hodí pro kolegy, kteří se hlásí k pravé části politického spektra. Zazněla tady celá řada argumentů o tom, že není pravda, že tento návrh zákona nebude mít dopad na státní rozpočet, že naopak státní rozpočet nějakým způsobem zatíží. Já a ani nikdo z kolegů nedokážeme kvantifikovat toto případné zatížení.

Protiargumentoval bych ale tím, že určitá symbióza, určité soužití tímto způsobem kodifikované a legitimizované v nějaké partnerské jednotce je pro stát vždy výhodnější a levnější než život osamělého jedince, o kterého event. ve stáří a v nemoci, v případě sociálních problémů a v případě dalších nezaviněných nepříjemných situací se musí postarat stát a nikoliv jeho partner, popřípadě jeho rodinný partner. Záměrně tady o rodinném partnerovi nehovořím, protože nechci, aby mě někdo bral za slovo, že popírám to, co jsem tady řekl před chvílí. To je jeden z argumentů, který bych já zde použil.

Děkuji za školení v tom ohledu, co by měl nebo neměl dělat konzervativní politik. Já se za konzervativního politika nepovažuji, považuji se za politika liberálního, takže v tomto ohledu politologické problémy nemám. Nechtěl bych zabíhat příliš hluboko do argumentace mezinárodním právem nebo oporami v mezinárodním právu, takže nebudu citovat ani z různých usnesení Evropského parlamentu ani z amsterodamské novely Maastrichtské smlouvy apod., ale nedomnívám se, že pan kolega Benda má tak jednoznačnou pravdu, když dělá tak ostré dělítko mezi právní kulturou severských států, které již v nějakých formách tuto legislativu přijaly, a mezi právní kulturou České republiky.

Nakonec bych možná zareagoval na to, co řekl pan poslanec Tollner o peticích, které dostával, o dopisech, které osobně dostával, a o peticích, které dostával petiční výbor. Myslím, že by bylo dobré zmínit petice, které sem docházely v loňském roce na podporu této legislativy. Myslím si, že pokud pan kolega Tollner hovořil o nějakých dvou tisících podpisech, mám dojem, že z loňského roku v archivech petičního výboru je uložena petice, která obsahuje pět tisíc podpisů na podporu tohoto zákona, pokud se nemýlím.

Pokud jde o jeden z argumentů, který tady použil pan kolega Benda - omlouvám se, že přeskakuji z jednoho argumentu na druhý, to už bude asi poslední - anticipoval tady, že tento návrh zákona resp. jeho schválení je prvním krokem k erozi rodiny tím, že druhým krokem bude automatický požadavek partnerů žijících v tomto partnerském soužití na adopci, osvojování a výchovu dětí. Já bych pana kolegu Bendu velmi prosil, aby neanticipoval, protože já bych v tom případě mohl anticipovat jiným způsobem a anticipoval bych, že ať předkladatelé tohoto zákona přepracují tento návrh jakýmkoliv způsobem nebo předloží zcela nový návrh, pokud bude event. zamítnut, tak že pan kolega Benda bude stejně v každém případě proti jakékoliv formě tohoto zákona. Já tímto způsobem také neanticipuji a nevyslovuji tady podobné spekulace a prosím, aby to nebylo činěno. Prosím, aby bylo pracováno s fakty, která v tuto chvíli můžeme uchopit.

Skončím tím, čím jsem začal. Domnívám se, že je tady velmi podstatná část poslanců, kteří jsou buď pro, anebo proti, a je tady určitá - neberte to prosím pejorativně - šedá zóna poslanců, kteří nejsou zcela přesně rozhodnuti.

Znovu apeluji na tuto třetí kategorii kolegů, kteří nejsou rozhodnuti, nevědí, jak se mají vyjádřit, aby tuto sněmovnu v okamžiku hlasování opustili, snížili kvorum a nechali ty, kteří jsou pro, a ty, kteří jsou proti, aby změřili své síly v rovnocenném parlamentním duelu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Zahradilovi. Jen bych připomněl, že nelze kteréhokoli poslance vyzývat k tomu, aby se vzdal své povinnosti a svého práva, aby zde nebyl při hlasování.

Teď jsem viděl dvě faktické. Jedna pana poslance Tollnera, takže ten jako první.

Poslanec Pavel Tollner: Děkuji za slovo. Já bych jen doplnil loňský rok. Mám údaj, že od března 1998 do května 1998 došlo 45 petic, 2784 podpisů k vyjádření nesouhlasu. Já souhlas nemám, protože já jsem pro nesouhlas. Divím se navrhovatelům, že si neobstarali údaje, kolik přišlo petic a dopisů k takovéto věci. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Ještě nyní s faktickou poznámkou paní kolegyně Dostálová. Potom řádně paní kolegyně Dundáčková.

 

Poslankyně Kateřina Dostálová: Pane předsedající, dámy a pánové, já bych ráda reagovala na poznámku paní kolegyně Šojdrové, která zde zazněla.

Já bych nejen ji, ale i vás, chtěla ubezpečit o tom, že četnost mých vystoupení na této půdě není tak velká jako mých ostatních kolegů. Ale pokud se už rozhodnu k nějakému tématu vystoupit, tak se na to téma připravím. A já bych ráda kolegyni Šojdrové předložila článek z minulého týdne z tisku, komentář přímo k projednávání tohoto zákona, kde je stanoven i letopočet, kdy ve Španělsku byl tento zákon přijat. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má paní poslankyně Dundáčková, připraví se pan poslanec Jaroslav Zvěřina.

 

Poslankyně Eva Dundáčková: Vážená paní předsedající, přítomní členové vlády, dámy a pánové, bylo již řečeno mnoho a já nechci dnes unavovat a prodlužovat jednání souvislým projevem. Pouze bych se soustředila na jednu část toho, co tu bylo řečeno, s čím jsem se neztotožnila.

Odmítám připustit, že hlasování o tomto zákonu je zároveň hlasováním o vydělování někoho ze společnosti, o netoleranci nebo intoleranci, o zrovnoprávňování někoho a o právech stejných jako pro heterosexuální většinu.

My přece nehovoříme o tom, jestli má nebo nemá být někdo zrovnoprávněn, jestli má být vydělován ze společnosti nebo jestli je nebo není ohrožena rodina. Dokonce ani s tím se nemohu ztotožnit.

Hovoříme o právech určité minoritní skupiny - s tím lze souhlasit -, ale tato práva podle mne nejsou dostatečně definována. Hovoříme o právní normě a právní norma musí pomýšlet na následky, které vnese do společnosti. Nemůže samozřejmě žádný právní vztah vytvářet. Nedomýšlejme a nedomnívejme se prosím, že tím, že budeme něco deklarovat, že skutečně pozitivistickým způsobem změníme vztah společnosti k nějaké menšině. To nenastane v žádném případě.

Naopak v případě, že přijmeme tuto právní normu, která se netýká pouze řádově půl milionu spoluobčanů, kteří jsou jiné sexuální orientace, ona se také bude týkat jejich dětí. Ne těch, které jim nemohou být svěřeny podle tohoto návrhu do společné péče, ale těch, které oni už mají v okamžiku, kdy do tohoto potenciálního svazku vstupují. A nikdo mě nepřesvědčí o tom, že takovéto páry neexistují. Že budeme zabraňovat ženě, která děti má, do takovéhoto svazku vstoupit, anebo pokud chceme této ženě zabránit, ostatně stejně jako muži, který má dítě ve vlastní výchově, aby do takového svazku vstoupili, tak potom o tom hovořme, diskutujme a tento návrh přijměme i s ohledem na další právo, a sice na právo dětí.

Já se domnívám, že práva dětí v našem právním řádu jsou už v tuto chvíli velmi špatně vyjádřena, že naše děti ve vztahu k našim soudům a k našim institucím jsou už v tuto chvíli poměrně dost bezprávné, a nedomnívám se, že tato právní norma není o společné výchově. Hrozně ráda bych slyšela odbornou diskusi o tom, vidím, že paní předkladatelka k tomu kroutí hlavou, a já věřím, že ve své závěrečné řeči se k tomu vrátí. Paragraf 7 této normy, která je navrhována, hovoří o tom, že partnerské soužití má stejné právní následky jako manželství. Musí je mít tedy se vším všudy. V odůvodnění tohoto zákona se hovoří o tom, že se nejedná o rodinně právní vztahy, že proto to neupravuje zákon o rodině a že to v žádném případě do rodinně právních vztahů nezasahuje.

Nezlobte se na mě, má-li mít partnerské soužití stejné právní následky jako manželství, potom ten, kdo do tohoto manželství vstoupil, musí mít stejná práva a povinnosti, jako je to v případě manželství.

Pokusím se to upřesnit. V případě, že žena, která vstupuje do takovéhoto svazku, má už z prvního manželství nebo za svobodna - zkrátka má dítě, vstoupí do manželství, do řádného, normálního manželství, do partnerského vztahu s mužem, tento muž přebírá podle našeho zákona o rodině, a v tom jistě se mnou budete souhlasit, povinnosti při výživě a výchově tohoto dítěte. To jsou povinnosti, které jsou stanoveny zákonem a jsou také vymáhatelné. A já se ptám. V případě tohoto svazku, bude to platit také? Bude mít tento zákon i tyto následky?

Netvrdím, že jsem zásadně proti, tvrdím, že si nedokáži v tuto chvíli na to udělat přesný názor právě proto, že o tom tato diskuse nebyla vedena. A myslím si, že o tom musíme vést diskusi. Musíme vědět dopředu, jak se postavíme k právům dětí, jak se postavíme k právům rodičů a k právům partnera, který není rodičem dítěte. Možná vám tento můj projev připadá zmatený, ale tvrdím, že návrh tohoto zákona je v této části schizofrenní. Hovoří o tom, že se nejedná o společnou výchovu, ale nemluví o tom, že k té společné výchově nemůže dojít. Já tvrdím, že k ní dojít může, a že dokonce k ní docházet bude, a neupravuje přesným způsobem práva a povinnosti jednotlivých účastníků tohoto právního vztahu. To je, bohužel, zcela zásadní důvod, pro který já tuto normu nemohu podpořit. Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní kolegyni Dundáčkové, nyní bude hovořit pan poslanec Zvěřina, připraví se pan poslanec Starec.

 

Poslanec Jaroslav Zvěřina: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já se domnívám, že jsou tři věci na světě, kterým v této zemi, a nejen v této zemi rozumí úplně každý, tedy i poslanec. Těmi třemi věcmi jsou: sex, politika a sport. Angličané říkají football v této situaci. A myslím, že je to velmi případné.

Jsem trochu překvapen, co se tu našlo odborníků na sexuologii. To je věc, která je velmi pozoruhodná v této diskusi. Já bych ovšem chtěl říci, že návrh na registrované partnerství nebo na partnerské soužití osob stejného pohlaví není prostě žádná sexuologická tematika. Homosexuální orientace byla již v roce 1986, dámy a pánové, 13 let před touto diskusí, vyňata ze seznamu nemocí a vad Světové zdravotnické organizace. Berme to prosím na vědomí. Homosexualita není medicinalizovaná déle než 10 let a my se tu o ní bavíme, jako by to byla nějaká přítěž, porucha, vada, charakterový nedostatek, něco, co diskriminuje člověka ve vztahu k vlastním dětem - to mě tedy zaráží nejvíce. Opravdu si myslíte, dámy a pánové, někteří z vás, že homosexuální orientace způsobuje, že jsem-li homosexuál, nesmím vykonávat rodičovská práva nad svým dítětem? Vy si opravdu myslíte, že jsem-li slušný člověk a žiji se svým partnerem, tak nesmím požívat stejných výhod jako slušný muž a slušná žena, kteří žijí spolu dohromady? Vždyť to nemá logiku.

Já když slyším ty výhrady, tak jedna věc je mi nápadná. Tady zatím nepadl základní ideologický protiargument proti tomuto zákonu. Tím přece vůbec nejsou legislativní aspekty, tím přece nejsou žádné problémy se sdělováním majetku anebo s daňovými úlevami.

Tím přece je, že to odporuje božímu přikázání. Buďme realisty. Nejvíce a nejsilněji vystupují proti tomu zákonu samozřejmě - a já jim dobře rozumím, jen jenom nevím, proč to neříkají - lidé, kteří soudí, že je to proti jejich morálnímu a ideologickému přesvědčení, a to především lidé, kteří jsou - a je to naprosto legitimní - zastánci morálních dogmat svaté církve římské. Myslím, že tohle je třeba říci, protože to tady neřekl nikdo ani z těch, kteří jistě byli motivováni. Pan poslanec Karas přece není odpůrcem tohoto zákona proto, že si prostudoval sexuologické příručky. To přece musí být jinak. Nevím, proč se to tady neříká.

Chtěl bych upozornit, že z hlediska lékařského, z hlediska vědeckého nebo racionálně vědeckého, jak chcete, homosexualita jistě je součástí lidské přirozenosti. Všechny obavy o to, že je to nepřirozená záležitost, jsou naprosto zbytečné, protože homosexualita tady byla odnepaměti, je tady a bude tady s námi pořád, protože je to prostě přirozená vlastnost lidského rodu tuto menšinu - velmi početnou, ale menšinu - produkovat. Čtyři procenta, která tady byla zmíněna, nebyla v posledních průzkumech nikde na světě potvrzena. Homosexuálních spoluobčanů máme nejspíš zhruba tak polovinu.

Chtěl bych upozornit, že vezmeme-li předpokládanou sňatečnost této menšiny gayů a lesbiček, jedná se opravdu z hlediska frekvence o záležitost nepříliš významnou. Dost dobře nevidím kromě ideologických námitek, proč je to předmětem tak emotivních a velmi zvláštních diskusí.

Katastrofické následky taková úprava, kterou tady navrhuje skupina předkladatelů, rozhodně nikde na světě nezpůsobila. Jednak proto, že se to týká opravdu malých počtů, a jednak to opravdu nikterak neoslabuje instituci rodiny. Jestli něco v posledních desetiletích oslabilo instituci rodiny, tak to byla velmi nízká porodnost našich žen a byla to přítomnost pečovatelských a sociálně pokrokových aspektů moderní společnosti, které tak trochu zvýhodňují lidi, kteří žijí osaměle, před lidmi, kteří žijí v partnerských vztazích. Je to zajímavé, ale setkal jsem se s údajem, že v jedné nejmenované evropské zemi lidé žijící v manželství žádají ústavní soud o zrušení své diskriminace, protože - jak známo - svobodní lidé pobírají vyšší dávky sociální podpory než lidé, kteří žijí v manželství. Takže všechna strašení nedozírnými následky - ona totiž smlouva o příbuzenském vztahu, o partnerském soužití přece neznamená jenom to, že ta dvojice chce dostat něco od státu. Ono to prakticky znamená také určitou zodpovědnost k partnerovi, a nemusím být žádný sociální specialista, abych věděl, že jeden pár pobere od státu na sociálních podporách mnohem méně než dva osaměle žijící jedinci. To je známá skutečnost. Znám partnerské dvojice lesbiček a gayů, kde jeden je velmi nízká příjmová kategorie a ten druhý naopak velmi vysoká. Za normálních okolností - pokud by mohli uzavřít registrované partnerství, tak ten nízkopříjmový by samozřejmě nečerpal vůbec žádné sociální dávky, neb by tam byla vyživovací povinnost a spoluúčast dalšího. Tohle je opravdu třeba diskutovat v celém spektru možností.

Není opravdu žádný vědecký důkaz o tom, že by slušní homosexuální jedinci nějak negativně působili na děti, které vychovávají. Dokonce mohu sloužit obrovskými výzkumnými daty o tom, že děti z takto orientovaných dvojic se vyvíjejí naprosto normálně. Dokonce jedna americká studie tam našla daleko víc heterosexuality než u dětí heterosexuálních párů. Statisticky to bylo dokonce významné. Docela bych souhlasil, protože to podporuje všechno, co o homosexualiatě jako sociálním, kulturním, přírodovědném jevu víme.

Co se týče sexuologických aspektů, které se týkaly úplně jiné věci, opravdu nechápu, jak se do diskuse dostalo umělé oplodnění, nesmysl s těhotným mužem z jistého bulvárního časopisu nedávno a potraty. To spolu vůbec nesouvisí, ale zaslechl jsem tady, že je vysoká potratovost. Dámy a pánové, to už není asi pět let pravda. Naše potratovost je na normálním evropském standardu a potratů spíše ubývá, protože naše společnost se chová sexuálně velmi zodpovědně. Neargumentujme si tedy těmito věcmi. Těhotný muž by se mohl samozřejmě vyskytnout jako produkt nějakého selhání lékařské vědy, jako produkt zločinu. To přece není žádný argument a vůbec to do této diskuse nepatří. Je mi trochu líto, že jsme se dostali až tam.

Závěrem mi dovolte říci, že si myslím, že by bylo dobře tento návrh zákona propustit do druhého čtení hlavně proto, aby se diskutovalo opravdu věcně o námitkách. Rád bych od někoho slyšel, čím může být tento zákon tak strašně zneužíván. Několikaletá zkušenost skandinávských zemí nic takového nepřináší, nedostal jsem jediný argument, který by svědčil o nějakých vysloveně negativních sociálních jevech spojených se zákonem o nějaké formě registrovaného partnerství osob stejného pohlaví.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Zvěřinovi.

Nyní bude hovořit pan poslanec Starec, připraví se poslanec Ransdorf. Prosím, pane poslanče, můžete hovořit.

 

Poslanec Martin Starec: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené poslankyně, vážení poslanci, mám velmi ulehčenou situaci, protože už naprostá většina námětů pro i proti zazněla, takže už jen několik poznámek. Jedna z nich je v tom, že jsem v průběhu diskuse dostal hlad, což je také jedna z potřeb, takže budu určitě krátký. Mluvilo se tady o těhotných mužích. Když se na sebe podívám z profilu, domnívám se, že už ta doba nastala.

Strašně mě ale mrzí, že všichni, kteří vystupovali, zapomněli na to hlavní, to je určitá míra tolerance k těmto věcem a k tomu, co fakticky existuje. K toleranci bych chtěl vyzvat, protože snad upřímně řečeno nediskutujeme o té věci proto, abychom se dověděli, co si myslí jedni nebo druzí, ale diskutovali jsme proto, abychom něco vyřešili. Jedno z těch řešení musí přinést to, že je potřeba se u některých zákonů, a to je tento případ, podívat na věc také očima těch, pro které je připravován. Prosím, výzva k toleranci nechť je skutečně míněna alespoň trochu vážně, i když je to na konci diskuse a zazněla možná na začátku. Omlouvám se, protože jsem první příspěvky neslyšel. Myslím, že to je to hlavní, co si musíme z toho odnést.

Zcela jednoznačně budu jedním z těch, kteří zákon podpoří - určitě v prvním čtení. Ve druhém čtení si počkám na některé argumenty dílčí, protože předpokládám, že diskuse musí být vedena v odborných výborech.

Pokud si dobře pamatuji, zazněl tady návrh na prodloužení dvacetidenní lhůty. K tomu se připojuji, protože je to jedna z věcí, která ten čas potřebuje.

Co se týče semináře, přidávám se k těm, kteří tam skutečně byli. Seminář jsem asi hodinu nebo hodinu a půl sledoval. Myslím si, že to bylo poučné. Tenkrát mě seminář mrzel v tom smyslu, že na začátku byla spíše vystoupení těch, kteří zákon předkládali, a ne těch, kterých se týká. Myslím ale, že svůj účel splnil. Bylo by dobře, aby fundamentalisté z jedné i z druhé strany v tuto chvíli ne politického spektra, ale spíše názorového spektra, se takových věcí zúčastnili a názory tam statečně prezentovali, protože poznámky těch, kteří nemají děti a hovoří o výchově dětí, popřípadě dalších, jsou naprosto zbytečné a svědčí možná o právním purismu, ale nikoliv o řešení problému. Tolik k této věci.

Ještě jednou prosím, skutečně mějme toleranci. Propusťme zákon do druhého čtení a pokusme se všechny námitky právního charakteru, jež mnohé možná mohou být zcela jednoznačné a oprávněné, ve druhém čtení nějakým způsobem upravit tak, aby se naše země trochu víc přiblížila do Evropy, kam snad všichni směřujeme.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Starcovi. Hovořit bude pan poslanec Ransdorf a připraví se pan poslanec Jaroslav Lobkowicz. Prosím, pane kolego, máte slovo.

 

Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, bylo tady řečeno, že diskuse o tomto zákonu jde napříč politickými stranami. Ano, je to pravda, ale přesto je třeba říci, že i na tomto zákonu se ukazuje, že právo odráží určitý pohled na svět. Myslím si, že při diskusi o tomto zákonu je velice důležité, abychom tu podstatnou věc, o niž jde, neutopili v houšti paragrafů.

Myslím si, že to, oč jde, velice zajímavým způsobem v jedné ze svých poznámek vystihl kolega Payne. Kolega Payne řekl, že pro určitou skupinu poslanců v této sněmovně a také skupinu občanů v naší zemi manželství je svátost. Tím vlastně poukázal na určitý problémový okruh, určitou pojmovou strukturu, která v diskusích o této otázce přežívá. Já si troufám říci, jestliže bude přijat tento zákon, padne další předsudek a uděláme krok v tom procesu demagizace světa, který probíhá už řadu staletí, o kterém byla napsána řada knih, třeba K. V. Thomase. Myslím si, že dva pojmy, které jsou v pozadí těchto diskusí, jsou pojmy tak důvěrně známé našim kolegům z lidové strany - ordo a sacramentum, řád a svátost. A když řeknu ordo, tak také analogia entiso, analogie bytí, kdy vlastně je tu představa, že svým způsobem se jednotlivé formy bytí podílejí odstupňovaným způsobem na bytí nejdokonalejším.

Já si myslím, že slovo řád je třeba zbavit jeho středověkých zabarvení. Řád tehdy znamenal neměnnost. Znamenal také přinucení, represi. Znamenal i zestejnění. Ale je třeba vědět, že velice brzy se začalo také strašit tím, že poruší-li se řád, poruší-li se tzv. přirozený běh věcí, dojde k rozkladu institucí, které byly pokládány za základ společenského života, jako je rodina.

Dítě bylo ve středověku chápáno jako malý dospělý. Nebylo chápáno ve své specifičnosti. Bylo medievisty nazýváno velkým nepřítomným ve středověké kultuře. Když docházelo při změnách ve výchovném procesu k pokusům o určité pojetí dítěte v jeho specifičnosti, strašilo se tím, že dojde k rozpadu rodiny.

Když se ve velkých společenských hnutích hlásily o svá práva ženy, objevovaly se jako významný společenský činitel, už tehdy se říkalo: ano, povede to k rozkladu rodiny. Rodina není, jak se nám tu namlouvá, něco, co je neměnné, co prochází bez jakýchkoli změn staletími, ale je to v dnešní podobě historicky vzniklý útvar. Je to něco, co má v průběhu dějin mnoho a mnoho podob. Rozhodně vypadá jinak rodina ve starém Řecku, ve starém Římě, ve středověku, v začátku novověku a samozřejmě rodina na konci 20. století.

Je třeba také vědět, že i krize rodiny je fenomén, který se v dějinách objevoval vícekrát. Když např. vyzývala - dá se říci první feministka na našem území - Božena Němcová, k tomu, aby žena získala větší manévrovací prostor ve společnosti, také se říkalo: povede to k rozpadu rodiny. Myslím si, že v tomto směru je na konci 20. století třeba říci, že podobné strašení nemá smysl. Už je to letos, dámy a pánové, 50 let od té doby, kdy Simone de Beauvoir vydala svou knihu o druhém pohlaví, knihu, která byla jakýmsi prvním manifestem feminismu, a tehdy také mnozí strašili tím, že je to nebezpečná záležitost.

Jestliže se říká řád, je možné potvrdit, že naše společnost potřebuje určitou skladebnost, potřebuje řád, že cítíme určité problémy se zakotvením těch individuálních životů. Ale řád neznamená a nemůže znamenat represi, nemůže znamenat zestejnění v takovém smyslu, jak ukazoval i pro raný novověk tuto tendenci Michel Foucault ve svých známých knížkách o zrodu psychiatrické kliniky, zrodu vězení apod. Je velice významným odkazem, právě když jsem zmínil Michela Foucaulta, doby 60. let, abychom se snažili o nerepresivní kulturu. Kulturu, která se bude sice snažit o to, aby byla jednotná, aby byla soudržná, ale aby nevylučovala subkultury. A když se tedy mluví o otázce, která je spojena se zákonem o partnerském soužití, není to jenom otázka paragrafů, není to jenom otázka smluv a finančních prostředků, ale je to také otázka tolerance k subkultuře, neboť tyto dvě skupiny, které tady byly zmíněny, vytvářejí také určité specifické subkultury.

Jestliže tedy mluvím o této věci, výzva k nerepresivní civilizaci, jak ji vyslovovali ve své době lidé jako Foucault nebo Marcuse, je nanejvýš aktuální. Je to věc, která na konci 20. století by neměla být problémem.

Jestliže mluvím o této záležitosti, dámy a pánové, myslím si, že bychom měli zvažovat, nejenom jaký bude úděl této menšiny, jaké bude její právní postavení a jak budou uspořádány její vzájemné vztahy majetkové. Ale berme v úvahu i to, jakou chceme mít společnost. Jestliže Alwin Diemer kdysi hovořil o tom, že před světem stojí alternativa, zda světová kultura, nebo svět kultur, tak před každou společností dneska stojí otázka, zda to má být společnost jednotná tak, že vylučuje subkultury, nebo taková, která subkultury připouští.

Ještě bych chtěl říci, že dnešní diskuse mě přesvědčuje o jedné záležitosti, která se tady objevuje opakovaně. Že se skutečně někdy halí do určitých morálních zásad věci, které mají úplně jiný význam. Že moderní společnost, společnost občanská, je založena na vzájemném uznání, říkal už Hegel, a vůči těmto lidem bychom měli uplatnit princip vzájemného uznání a v pravém slova smyslu je začlenit do občanské společnosti. Zaslouží si to. Jsou to občané jako my a neděláme jim v této věci žádnou milost. Je to věc, která je o lidských právech. A proto je tady rozhodnutí jednoznačné - myslím si, že zákon, jak byl předložen, je záležitostí, která by neměla tuto společnost poslanců, tuto sněmovnu rozdělovat. Měla by ji spíš vést k úvaze nad tím, co je její společný úkol. Děkuji. (Potlesk v části sálu.)

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Mám zde dvě faktické poznámky. První paní poslankyně Šojdrová. Druhý pan poslanec Škromach.

 

Poslankyně Michaela Šojdrová: Kolegyně a kolegové, já nerada zdržuji, ale myslím si, že je potřeba, aby zde zazněly informace přesné, protože jsou podkladem pro naše vážné rozhodnutí. Kolegyně Dostálová uvedla informaci o zákonu o registrovaném partnerství ve Španělsku v domnění, že čerpá přesnou informaci z tisku. Já musím říci, tato informace nebyla přesná, ale ona ji uvedla ne ve zlém úmyslu. Jedná se o omyl. Informace, které nám poskytuje Parlamentní institut, hovoří jasně. Teprve v r. 1998 začala o tomto zákonu ve Španělsku diskuse.

Já bych ještě na adresu kolegy Zahradila chtěla říci, že se domnívám, že v této diskusi padají věcné argumenty, které hovoří proti tomuto zákonu.

On se teď zmiňoval o tom, že žádné věcné výhrady neslyšel. Já se domnívám, že jestliže z 35 evropských zemí je tento zákon pouze ve třech, tak to je věcný argument.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji za faktickou paní poslankyní Šojdrové, nyní se s faktickou pan poslanec Škromach, poté faktická pan poslanec Zahradil, poté faktická pan poslanec Ransdorf. Hovoří poslanec Škromach.

 

Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Hodně tady zaznělo řečí o vzájemné toleranci a pochopení. Já chápu, že mnohým se dobře vystupuje před galerií, která je nakloněna k této záležitosti a samozřejmě velmi vděčně reaguje na některá vystoupení. Nezlobte se, ale ta tolerance by měla být i vůči nám navzájem, protože já už si tady připadám tři hodiny nebo téměř čtyři hodiny jako znásilňovaný. Prosím vás, neznásilňujme se, vyjádříme svůj názor hlasováním. Myslím, že tu není navzájem, o čem se přesvědčovat. Já svůj názor mám, stejně jako myslím, že i ostatní dámy a pánové, a už ukončeme, řekl bych, tuto někdy nedůstojnou diskusi.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Škromachovi. Nyní faktická - pan poslanec Zahradil, poté faktická pan poslanec Ransdorf. V tomto pořadí to bylo, kolegové.

 

Poslanec Jan Zahradil: Děkuji. Pane předsedající, prohlašuji, že není pravda, že jsem řekl, že zde nezaznívají věcné argumenty. Je to možno zkontrolovat ve stenozáznamu. Pouze jsem řekl, že zde dochází ke směšování různých argumentačních rovin - věcných i nevěcných - a dále že zde dochází ke směšování různých argumentačních rovin věcných. To je vše, co jsem řekl.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Zahradilovi. Nyní s faktickou pan poslanec Ransdorf a po něm řádně pan poslanec Lobkowicz Jaroslav. Prosím, pane kolego.

 

Poslanec Miloslav Ransdorf: Jenom k té poznámce o tom, kolik zemí má danou úpravu, nebo ne. V roce 1415 v Evropě byla jenom jedna země, která neměla inkvizici, a to České království. To ještě neznamenalo, že nepřítomnost inkvizice je zavrženíhodný fenomén.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Nyní bude hovořit řádně přihlášený pan poslanec Jaroslav Lobkowicz, připraví se pan poslanec Matulka.

 

Poslanec Jaroslav Lobkowicz: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové. Už tři a půl hodiny tady posloucháme diskusi na téma registrované partnerství. Toto vše platí daňoví poplatníci. Mám dojem, že zde přítomní zákonodárci žijí eventuálně mimo prostor a mimo čas. Tak dlouho se o tom myslím nemusí diskutovat, už jsme to mohli dávno odsouhlasit.

Já žiji na venkově. Když mluvím s lidmi a přišli jsme na toto téma, tak se mě tázali - nemáte nic lepšího na práci než o tomto diskutovat? Vím, že pro mnohé je to problém. Znám i lidi, kteří jsou homosexuálové. Velice si jich vážím, protože jsou dobří pracovníci. Ale musíme o tom tak dlouho diskutovat? Rád bych s touto diskusí skončil, protože máme ještě jiné, velice vážné věci, které chceme dnes projednat, o kterých chceme debatovat, například zemědělství. Teď již mají zemědělci podojeno a nevědí eventuálně, jestli zítra jim mlékárna odebere mléko. O tom jsme chtěli diskutovat hned po obědě, zatím to nevíme. Máme těžkosti s průmyslem, máme válku v Kosovu, máme problém s drogami, máme problém s nezaměstnaností a tak dále a tak dále, a přitom se zde bavíme o takovém - řekl bych - skoro náhradním problému, který by bylo možno strašně rychle vydiskutovat. Já doufám a přeji nám všem, abychom takových problémů našli ještě mnoho a ještě dlouho a dlouho zde o takových náhradních problémech diskutovali. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Lobkowiczovi. Nyní bude hovořit pan poslanec Matulka. Je posledním přihlášeným do rozpravy. Prosím, pane kolego.

 

Poslanec Dalibor Matulka: Dámy a pánové, ačkoliv otázku lidských práv určité minority nepovažuji za vůbec žádný náhradní problém jako někteří, přesto jsem se málem do té rozpravy nepřihlásil, neboť kolegyně Dostálová mě velice mile překvapila a prakticky obsah mého diskusního vystoupení řekla za mě. Nicméně kolegyně Dostálová položila určitý dotaz odpůrcům tohoto návrhu zákona, aby upřesnili svou námitku v tom směru, že by snad měl být ohrožen institut rodiny. Položila otázku, jak má být ohrožen tímto zákonem institut rodiny. Nedočkala se odpovědi a já také ne. Já jsem schválně čekal na konec rozpravy, že třeba tu odpověď uslyším. Neuslyšel jsem. Tak já alespoň pro kolegyni Dostálovou zkusím odpovědět svým pohledem na tu otázku případného ohrožení rodiny.

V prvé řadě musím mluvit za sebe. Moje rodina tím ohrožena v žádném případě není a nemůže být. Žádné právo jí tímto totiž neubude, zatímco někomu přibude právo, které na rozdíl ode mne někdo jiný prostě nemá. A to mě nejen neohrožuje, že někomu to právo přibude, ale ani nevadí, a dokonce si přeji, aby se tak stalo. Podle mého přesvědčení je rodina ve skutečnosti víc ohrožena tím, že zákonná možnost registrovaného soužití osob stejného pohlaví doposud neexistuje. Tím je ohrožena rodina, neboť za prvé osoby homosexuální klasickou rodinu buď nezaloží vůbec, a tudíž prostě žádná rodina klasická nevznikne, zatímco by - byť i bezdětná rodina - zřejmě vzniknout měla - a to v souladu s jejich přirozeností. Za druhé osoby homosexuální mohou rodinu sice založit, ale bude to sňatek z rozumu. Bude to sňatek proti jejich přirozenosti, a tedy je iluzorní se domnívat, že by svým fungováním mohla vytvářet skutečně harmonické a případné prostředí pro výchovu dětí. Takovou rodinu bych považoval za velice ohrožený institut rodiny. Nebo je třetí možnost, co mohou udělat osoby homosexuální orientace, že najdou únik ze zakořeněných šablon našeho právního řádu volbou buď celibátního, nebo řeholního osudu a popřípadě jiné struktury a společenství osob stejného pohlaví. Nevím, možná je nějaký zájem na tom, aby byly zachovány celibátní osudy a řeholní osudy i třeba těchto osob - nerozumím tomu - ale domnívám se, že tady je jasný spor o to, co je přednější, zda takovéto náhradní struktury, anebo skutečně struktury partnerské, odpovídající přirozenosti osob.

Děkuji. Pardon, ještě ne. Zároveň bych rád, protože se jedná skutečně o otázku lidských práv, doporučil, aby pro případ, že projde tento návrh zákona do dalšího čtení, byl přikázán výboru petičnímu.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Matulkovi. Další přihlášku do rozpravy nevidím. Rozpravu uzavírám.

Kolegyně a kolegové, v tuto chvíli jsme u závěrečných vystoupení jak předkladatele, tak zpravodaje. Takže nejprve bych požádal o závěrečné vystoupení zástupkyni navrhovatelů, kterým je paní poslankyně Zuzka Rujbrová. Prosím, paní kolegyně.

 

Poslankyně Zuzka Rujbrová: Děkuji pane předsedající. Pro ty, kteří už jsou v tuto chvíli rozhodnuti, jakým způsobem vyjádřit svůj názor sděluji, že mají čas ještě dopít svou kávu, pokud nechtějí slyšet argumenty. Ne všichni o argumenty zájem mají, jak vyplynulo z diskuse, která zde zazněla.

Já se přiznám, že nebudu v této chvíli reagovat na to, na co reagovala už řada předřečníků, tedy na argumenty v rovině emotivní, ale chtěla bych se držet pouze argumentů, které zazněly v rovině právní, a k mé lítosti jich byla pouze menšina. Ve stručnosti lze konstatovat, že je lze shrnout…

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Paní kolegyně, já vás přeruším v tuto chvíli, protože sněmovna nevypadá jako prostředí, ve kterém lze projednávat tak důležité věci, jako projednáváme, takže já bych všechny požádal, aby se chovali jako v jednacím sále dolní komory českého parlamentu. Kolegyně a kolegové, prosím vás o to velice důrazně a vás, paní kolegyně, žádám, abyste pokračovala.

 

Poslankyně Zuzka Rujbrová: Kdybych měla shrnout argumenty proti legislativní úpravě návrhu o partnerském soužití, zdůrazňuji partnerském soužití, protože někteří z poslanců, kteří se k návrhu staví odmítavě, ani nepostřehli změnu názvu od projednávání v uplynulém roce, lze je stručně shrnout mezi argumenty, které jsou již obsaženy ve vyjádření vlády, která návrh zákona podpořila, ale na některé straně mu některé konkrétní nedostatky právní úpravy vytýká.

Vyjádřila bych se k těmto argumentům vlády a ke stanovisku navrhovatelů k nim.

Pod písmenem a) vládního stanoviska se předkladatelům vytýká, že v návrhu nejsou vymezena základní práva a povinnosti partnerů, tj. žít spolu, být si věrni a vzájemně si pomáhat, podle § 7 návrhu má mít partnerské soužití stejné právní následky jako manželství. Tento argument zde i v rozpravě zazněl.

K tomu bych chtěla uvést, že jestliže podle navrhovaného ustanovení § 7 odst. 1 má mít partnerské soužití stejné právní následky jako manželství s výjimkami, které zákon uvádí, pak z tohoto navrhovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že není třeba dále vymezovat základní práva a povinnosti partnerů, neboť se na ně bude vztahovat ustanovení § 18 - 21 zákona o rodině, tj. nejen povinnost věrnosti, ale zejména povinnost přispívat na úhradu potřeb společné domácnosti a vzájemné zastoupení.

V další části stanoviska vlády, v bodu b), je vytýkáno, že partnerské soužití není vázáno vysloveně na homosexuální orientaci, ale jen na podmínku stejného pohlaví, kdy taková právní úprava by umožňovala uzavírat účelové ekonomické soužití osob téhož pohlaví s možností zneužití dědických, důchodových, pojistných a jiných práv.

Podle mého přesvědčení zde jde o tradiční mediálně často užívaný - podle mého spíše zneužívaný - argument. Možnost účelového ekonomického obcházení zákona, a to podstatně lépe a jednodušeji umožňuje i uzavření manželství. Jsou dobře známy sňatky s příslušnicemi bývalého Sovětského svazu při odchodu sovětských vojsk. V současné době jde především o sňatky s Vietnamci a dalšími cizími státními příslušníky za účelem získání trvalého pobytu. Tomu navrhovaná úprava výrazně brání požadavkem předchozího povolení k trvalému pobytu.

K tomu, aby se někdo rozhodl získat ekonomické výhody ze svazku s jinou osobou, např. důchodové a sociální dávky, nemusí uzavírat smlouvu o partnerském soužití osob téhož pohlaví, ale může si k tomu daleko jednodušeji najít partnera jiného pohlaví a uzavřít sňatek.

S přihlédnutím k velmi liberální úpravě tzv. smluveného rozvodu podle § 24 a) zákona o rodině to bude pro něj daleko pohodlnější. Představa, že dvě osoby téhož pohlaví heterosexuálně zaměřené budou uzavírat smlouvu o partnerském soužití osob téhož pohlaví a tak navenek deklarovat svou homosexualitu pouze proto, aby tímto způsobem získali nárok na sociální zabezpečení nebo zneužili dědické právo, je do značné míry naivní zejména s přihlédnutím k současnému společenskému klimatu.

Další námitka: Navrhovaná úprava zrušení partnerského soužití soudem je výrazně rozdílná proti úpravě rozvodu manželství podle § 24 a) zákona o rodině, který umožňuje soudu rozvést manželství trvající alespoň jeden rok, jestliže manželé spolu nejméně 6 měsíců nežijí a k návrhu se druhý manžel připojí.

V návrhu podmínka souhlasu druhého partnera není obsažena, což by v praxi znamenalo, že soud by partnerské soužití před uplynutím uvedených dob nemohl zrušit ani z těch nejzávažnějších důvodů, a to tedy ani v případě, kdyby se např. jeden z partnerů dopustil vůči druhému závažné trestné činnosti.

Na vysvětlenou: Ustanovení § 24 a) zákona o rodině je pouze jednou z variant rozvodu, kde nejde o nic jiného než o snahu komplexně řešit nejen rozvod, ale i s ním spojené následky, přičemž se za splnění určitých podmínek konstruuje nevyvratitelná domněnka existence rozvratu, který se nemusí dokazovat.

Partnerské soužití je na rozdíl od manželství založeno podstatně více na smluvním principu. Proto zaniká buď smrtí podle § 4 návrhu, nebo v případě dohody obou partnerů registrací smlouvy podle § 5 bez jakékoli ingerence soudu, a to opět na rozdíl od rozvodu manželství. Soudní rozhodnutí o zrušení soužití je upraveno za situace, kdy jeden z partnerů s tímto zrušením nesouhlasí. Podmínky, za nichž soud zruší partnerské soužití, jsou dány objektivně, to je jednak délka tohoto soužití, jednak situace, kdy partneři spolu 6 měsíců nežijí. Podmínka souhlasu druhého partnera je evidentně zbytečná ve srovnání s navrhovaným ustanovením § 5 a 6, odst. 1.

Rozdílnost úpravy rozvodů a zrušení partnerského soužití je dána mj. i společenským zájmem na zachování manželství. To byl také základní důvod, proč v případě tzv. smluveného rozvodu byla stanovena délka soužití minimálně na jeden rok. V případě zrušení partnerského soužití proti vůli jednoho z partnerů stejná lhůta partnerům naznačuje, že uzavření smlouvy o partnerském soužití je závažné rozhodnutí a že zrušení tohoto soužití bez dohody s druhým partnerem nebude tak jednoduché.

Pane předsedající, požádal byste pravou část sněmovny o klid?

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Zvykám si na to, že je takřka sisyfovská práce, ale budu v tom pokračovat.

Kolegyně a kolegové, důrazně bych vás požádal, abyste nerušili ty, kteří řeční, případně ty, kteří chtějí poslouchat.

 

Poslankyně Zuzka Rujbrová: Pouze mě překvapuje, že ruší nejvíce ti, kteří se dovolávali právních argumentů. Omlouvám se za tuto poznámku.

Argument, že soud partnerské soužití nemůže zrušit před uplynutím uvedené lhůty, je zcela v pořádku. Partnerské soužití může být v této době zrušeno pouze smluvně. Ani základní úprava rozvodu manželství podle § 24 odst. 1 zákona o rodině nepočítá s tím, že by manželství mohlo být běžně zrušeno krátce po sňatku, jestliže zákon o rodině trvá na hlubokém a trvalém rozvratu manželství té intenzity, že nelze očekávat obnovení manželského soužití.

Pravomocný rozvod do jednoho roku uzavření manželství je a vždy byl v praxi výjimečný.

Další námitka zní: Z navrhovaného znění § 6 odst. 2 není zřetelné, která ustanovení o majetkových následcích rozvodu lze při zániku partnerského soužití použít přiměřeně. Majetkové záležitosti manželů jsou obecně upraveny občanským zákoníkem včetně vypořádání společného jmění manželů, podle důvodové zprávy se má podle tohoto ustanovení případně řešit i vyživovací povinnost mezi bývalými partnery, která však mezi majetková práva nepatří.

Obdobně není ze znění § 7 odst. 2 návrhu zřejmé, která vzájemná práva a povinností majetkového charakteru mohou partneři ve smlouvě o vzniku partnerského soužití vyloučit.

Moje stanovisko k této námitce je následující: Není pravda, že vyživovací povinnost mezi bývalými partnery nepatří mezi majetková práva. Všechny druhy vyživovací povinnosti upravené v zákonu o rodině byly vždy chápány jako vztahy majetkového charakteru. Toto stanovisko zaujímaly vždy všechny učebnice rodinného práva.

Navrhované znění výslovně vylučuje použití ustanovení § 93 zákona o rodině, protože právě zde jde o zvláštní následek sporného rozvodu nebo ztíženého rozvodu podle § 24 písmeno b) zákona o rodině.

Zrušení partnerského soužití soudem nedovoluje soudu zjišťovat příčiny rozvratu, proto vyživovací povinnost k rozvedenému manželovi podle § 93 zákona o rodině použít nelze.

Ve smlouvě o vzniku partnerského soužití mohou partneři vyloučit například existenci vzájemné vyživovací povinnosti po dobu trvání jejich soužití, ale i existenci vyživovací povinnosti po zrušení tohoto soužití. Není ani vyloučeno, aby vyloučili vůbec existenci společného jmění. Navrhovaná úprava tedy dává partnerům relativně větší smluvní volnost, než mají manželé, právě s ohledem na skutečnost, že partnerské soužití není manželstvím.

Další výhrada spočívá v tom, že navrhovaná právní úprava předpokládá, že partnerské soužití bude mít stejné právní následky jako manželství, neboť tento zákon nestanoví jinak. Důsledkem by byl při úmrtí jednoho z partnerů i vznik nároku na vdovský, případně vdovecký důchod pozůstalému partnerovi. Účelem této důchodové dávky je však zmírnit důsledky zániku vyživovací povinnosti mezi manželi v důsledku úmrtí jednoho z nich, zatímco návrh nepočítá s existencí vyživovací povinnosti mezi partnery ve stejném rozsahu jako mezi manželi.

Podle důvodové zprávy k ustanovení § 7 má dokonce partnerům umožnit vyživovací povinnost po zániku partnerství smluvně vyloučit. Tato výhrada zazněla opakovaně i v dnešní rozpravě.

Jestliže řadu majetkových vztahů v oblasti občanského zákoníku by si partneři mohli vyřešit smluvně i bez existence navrhovaného zákona, pak v oblasti sociální péče tuto možnost nemají. Tedy existence vdovského, případně vdoveckého důchodu je jedním z následků existence partnerského soužití. Z hlediska nároku na státní rozpočet v této chvíli nelze zřejmě odhadnout, o jak velké částky by se jednalo. Na druhé straně ale nelze ani předpokládat, že by po přijetí navrhovaného zákona se partnerské soužití osob téhož pohlaví stalo masovým jevem.

Nesouhlasím s tím, že návrh nepočítá se vzájemnou vyživovací povinností mezi partnery. Mohou si ji však smluvně vyloučit, což pro tento vztah zřejmě typické nebude. Vzájemná vyživovací povinnost mezi manželi vychází z toho, že ve fungujícím manželství manželé spolu žijí ve společné domácnosti a společně uhrazují své osobní potřeby i potřeby celé rodiny. Podle některých autorů se za současného právního stavu ani nedá hovořit o existenci vyživovací povinnosti, neboť spíše jde o běžné nakládání se společným jměním.

V případě smrti jednoho z manželů se potom samozřejmě mění ekonomická situace pozůstalého manžela tím, že odpadne příjem zemřelého nebo si péči o domácnost a případné osobní služby ze strany zemřelého manžela musí zajistit jiným způsobem. Naproti tomu vyživovací povinnost po rozvodu manželství již automatická není. Je závislá na skutečnosti, že rozvedený manžel není schopen sám se živit, případně že se jedná o manžela, který porušováním manželských povinností rozvrat manželství převážně nezapříčinil a pro něhož by byl rozvod závažnou újmou.

Navíc se nyní lze zprostit vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi jednorázovým zaplacením. Vyživovací povinnost k rozvedenému manželovi se v praxi vyskytuje zejména u žen pečujících o malé děti, pocházející z tohoto rozvedeného manželství.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Paní kolegyně, pozornost v sále značně klesá. Já bych za prvé požádal sněmovnu o ztišení atmosféry hluku v jednacím sále a za druhé možná o…, ale to mi nepřísluší, nemohu vám do toho zasahovat.

Takže prosím alespoň o atmosféru v jednacím sále. Vy si s tím již poradíte, paní kolegyně.

 

Poslankyně Zuzka Rujbrová: Já se pokusím své vyjádření zkrátit, protože o právní argumenty zřejmě v této chvíli není až takový velký zájem. Mám-li alespoň ve stručnosti reagovat na námitky, že návrh neobsahuje vymezení, jaké doklady musejí při uzavírání partnerského soužití partneři předložit a že zde není řešena otázka jejich příjmení po registraci partnerského soužití, podotýkám, že otázku předložení dokladů neřeší ani zákon o rodině. V daném případě návrh zákona nepočítá se společným příjmením partnerů, i když tato otázka je v daném případě řešitelná jiným způsobem.

Pokud jsou zde připomínky k úpravě v trestním zákoně, mám za to, že jednoznačně návrh zákona by partnery definoval jako osoby blízké, na druhou stranu by se na ně nevztahoval trestný čin bigamie, který jednoznačně mluví o vztahu manželském.

Byla jsem připravena argumentovat daleko obsáhleji. Sněmovna, jak už jsem konstatovala, v této chvíli nemá zřejmě zájem se blíže tímto problémem zabývat. Pevně doufám, že dostaneme prostor na půdě výboru, který se tímto má zabývat, ať už to bude výbor ústavně právní, nebo petiční. Tam se chceme touto právní argumentací zabývat podrobněji.

Prosím vás tedy, abyste návrh zákona propustili do druhého čtení. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní poslankyni Zuzce Rujbrové. A nyní žádám zpravodaje pro prvé čtení pana poslance Bendu, aby se ujal svého závěrečného slova.

Upozorňuji všechny kolegy a kolegyně, kteří jsou v předsálí, že kromě toho, že čile gonguji, je také vyzývám k tomu, aby se dostavili do sálu, protože budeme hlasovat. Prosím, pane kolego.

 

Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, já nebudu zneužívat závěrečného slova zpravodaje k vlastním komentářům. Chtěl bych jenom konstatovat, že vystoupilo celkem 20 rozprávějících a na závěr paní navrhovatelka, 6 z těchto rozprávějících dalo návrh na zamítnutí. Myslím si, že o tomto návrhu můžeme v tuto chvíli hlasovat.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Pane zpravodaji, je vždy ještě trochu sporné, jestli se nejprve hlasuje o zamítnutí, nebo vrácení k dopracování. Zvyklostí bylo, že se hlasuje o vrácení k dopracování, byť vím, že výklad může být sporný. Zazněl v rozpravě, pokud se nepletu, ale i návrh na dopracování - dokonce z vašich úst, pokud se nepletu.

 

Poslanec Marek Benda: Ano, z mých úst tento návrh zazněl. Já jsem pokládal za korektnější, protože ty návrhy zazněly dříve, aby se nejprve hlasovalo o návrhu na zamítnutí. Také ho pokládám svým způsobem za tvrdší návrh. Je to návrh zpravodaje. Pokud vím, sněmovna nesouhlasí, ať rozhodne hlasováním, jak se má hlasovat, v jakém pořadí. Jednací řád nám neukládá, v jakém pořadí se má hlasovat.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Kolegyně a kolegové, doporučil bych v tuto chvíli, abychom vzali návrh, který zazněl v rozpravě, návrh pana poslance Bendy, jako podmíněný návrh, tj. návrh pro případ, že nebude schválen návrh na zamítnutí. V minulosti to takto bylo realizováno. V okamžiku, kdy rozhodneme o neschválení návrhu na zamítnutí, hlasovali bychom o návrhu pana poslance Bendy. Nemá-li někdo námitek proti této proceduře, podle návrhu pana zpravodaje bych nejprve nechal hlasovat o návrhu na zamítnutí.

Konstatuji, že jsem vás před malou chvílí odhlásil. Žádám vás všechny o novou registraci.

Hlasování pořadové číslo 150. V něm rozhodneme o návrhu na zamítnutí předloženého návrhu pod sněmovním tiskem 124.

Kdo je pro tento návrh na zamítnutí, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko. Kdo je proti tomuto návrhu?

Návrh na zamítnutí nebyl schválen, když se pro vyslovilo 80 poslankyň a poslanců proti 88.

Nyní tedy budeme hlasovat o návrhu pana poslance Bendy na vrácení předloženého návrhu navrhovateli k dopracování.

Zahajuji hlasování pořadové číslo 151 a ptám se, kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko. Kdo je proti tomuto návrhu?

Ani tento návrh nebyl schválen, když se pro vyslovilo 84 poslankyň a poslanců, proti 87.

Nyní se tedy budeme zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání. Organizační výbor navrhuje přikázat předložený návrh k projednání ústavně právnímu výboru. Pokud se nepletu, pane zpravodaji, v rozpravě zazněl i návrh na přikázání výboru petičnímu, pro lidská práva a národnosti.

Poslanec Marek Benda: Dále padl návrh pana poslance Jičínského na prodloužení lhůty na projednání ve výborech o 20 dnů.

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji. Nejprve rozhodneme o návrhu na přikázání výborům postupně a potom o návrhu na prodloužení lhůt.

V hlasování pořadové číslo 152 rozhodneme o návrhu na přikázání ústavně právnímu výboru.

Hlasování jsem zahájil a ptám se, kdo je pro tento návrh. Kdo je proti tomuto návrhu?

Návrh byl schválen, když se pro vyslovilo 150 poslankyň a poslanců, proti bylo 14.

V hlasování pořadové číslo 152 rozhodneme o návrhu… Pardon, teprve teď jsem vynuloval, takže v hlasování 153 rozhodneme o návrhu na přikázání výboru petičnímu, pro lidská práva a národnosti.

Hlasování jsem zahájil a ptám se, kdo je pro tento návrh. Kdo je proti tomuto návrhu?

Návrh byl schválen, když se pro vyslovilo 100 poslankyň a poslanců, proti bylo 55 z přítomných 183 poslankyň a poslanců.

Nyní rozhodneme v hlasování číslo 154 o návrhu na prodloužení lhůt k projednávání o 20 dní.

Toto hlasování zahajuji. Ptám se, kdo je pro tento návrh. Kdo je proti tomuto návrhu?

Návrh byl schválen, když se z přítomných 183 poslankyň a poslanců pro vyjádřilo 143, proti bylo 20.

Kolegyně a kolegové, konstatuji, že jsme hlasovali o všech návrzích a že jsme tímto projednali tento návrh zákona v prvním čtení. (Potlesk.)

Originální verze dokumentu

    

autor fotografií­
Robert Vano

AKTUÁLNĚ

HOMEPAGE ARCHIVU
Historie SOHO a GI v ČR
Putovní výstava Historie GL hnutí v ČR

GAY POLITIKA

Registrované partnerství
Historie RP
Poradna k RP
RP v praxi
MÉDIA o RP
RP ve světě
Petice pro zákon
Koncert pro zákon

GAY PRÁVO

Poradna právníka
Gay legislativa
Historie právních postojů
Dárcovství krve
DISKRIMINACE 2001 (studie)
DISKRIMINACE 2003 (průzkum EU)

GAY PROTI HIV/AIDS

Poradna sexuologa
Průvodce Safer sex
Statistiky HIV/AIDS
Seznam pomoci HIV/AIDS
Fórum AIDS organizací
Světlo pro AIDS
Den boje proti AIDS
Dům světla
Dotazník HIV/AIDS
Dotace HIV/AIDS
HIV/AIDS ve světě
BEZPEČNĚJŠÍ SEX pro kluky (e-brožura)
Homosexualita, společnost a AIDS (e-brožura)

GAY V KRIZI

Linka duševní tísně
COMING OUT(e-brožura)

GAY SVĚT

Gay a Slovensko
Gay Games

GAY A MÉDIA

Média o nás píší...






GAY A INTERNET
 
INTERNATIONAL LESBIAN AND GAY ASSOCIATION (ILGA)

Rada vlády pro lidská práva
Výbor pro sexuální menšiny

Ministerstvo zdravotnictví
Prevence HIV-AIDS
Dům světla-ČSAP

DUHOVÝ WEB
colour planet
gaynet.cz
M-Klub Praha
Logos Praha
Jihočeská Lambda
Kluci z Vysočiny
Mezipatra
Stud Brno
Lesba.cz
Lesba.cz magazín
004.cz
one4one
Rozdílné rytmy
eLnadruhou
Bengáles
Lesbická literární kavárna
Pardubická lesba
Gay komunita
Kluci.info

G/L SPORT
Pratety
GaySport.cz
Gay volejbal a fotbal
1. Lesbický sportovní klub

GAY VÝLETY
Gay Valach
Pěšky atd.
Ušáčkův svět